ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

3.5.2009: Milí přátelé, YMCA vás srdečně zve 10.5.2009 na tradiční zahradní slavnost Ke Dni Matek, která se koná na Jižním městě v Modletické 1404. Více se dozvíte na www.mc-domecek.cz nebo poutač v dokumentech v doc formátu i v v pdf formátu.
23.4.2009: Liběchovsko – 23.5.2009 sborový výlet pro velké i malé. Pozvánku s podrobným itinerářem sestry Marty Hrabákové najdete v nepravidelných akcích nebo podrobně v dokumentech.
29.3.2009: Vážené setry a bratři, po roce se opět sejdeme na tradičním, velikonočním Jedení beránka. Setkání se koná 8.4 2009 od 18.30 hodin v malém domečku. Všichni jste srdečně zváni. Více aktualit

Čas adventní a čas vánoční

Milí přátelé, bratři a sestry, zanedlouho budeme slavit vánoce a o několik dní později vykročíme do nového roku 2008. Ať už se naše osobní příběhy budou vyvíjet jakkoli, nezůstaneme sami. Bůh je vždy s námi.

Stůjte na cestách a vyhlížejte,
na stezky věčnosti se ptejte:
Kde je ta dobrá cesta? Po ní se vydejte!
Vaše duše naleznou klid.
Jr 6,16

V křesťanském světě, kde se slaví Vánoce, je doba adventní poznamenaná předvánočním napětím, očekáváním, zvýšenou aktivitou, prostě přípravami na Vánoce. Všichni jsou v pohybu. Obchodní centra, pošty, nádražní haly jsou plné lidí. Většina těchto lidí možná ani neví, co je adventní doba, jiní ani netuší, že součástí církevního liturgického kalendáře je tzv. advent. Přesto jejich počínání jde vstříc tomu, co je „podstatě adventu“ vlastní – pohyb, příprava, napětí, spěch, nákupy. Jako kdybychom byli v očekávání důležité návštěvy, snažíme se do poslední chvíle všechno stihnout, abychom byli co nejlépe připravení na uvítání vzácného hosta. Vaříme, pečeme, leštíme, zdobíme, uklízíme a opravujeme i to, co jsme v nervozitě a spěchu rozbili.
Nervozita a sentimentalita, úzkost i radost – smíšené pocity charakterizují dobu adventní. Je to doba očekávání a přípravy. Co očekáváme? Advent-slovo latinského původu (adventus) znamená příchod. Očekáváme příchod vzácného hosta z výsosti. Ke každému očekávání patří příprava. Jsou-li Vánoce narozením Ježíše, advent je stručně řečeno přípravou na toto narození, čili na příchod Krista. Advent v církevním liturgickém kalendáři představuje začátek církevního roku. Zrovna v době, kdy civilní rok vrcholí, církevní právě začíná. Advent je okruh čtyř celých týdnů, které předcházejí Vánocům.
Proto jeho začátek nemá pevné kalendářní datum. Začíná vždy v neděli tak, aby čtvrtá (poslední) adventní neděle vyšla před Božím hodem vánočním (25.12.). Z toho vyplývá jednoduchá matematika. První adventní neděle a tudíž i začátek církevního roku (a to je významné, že církevní rok začíná v den Páně, tedy v neděli) je vždy mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Zhruba měsíc před začátkem civilního roku. Ovšem advent znamená více, než jen očekávání narození Pána Ježíše Krista. V tomto případě je advent jen součástí cyklické vzpomínkové liturgie, kdy se rok co rok vracíme ke kořenům křesťanství, k předpokladům jeho zrodu. Nově prožíváme radost z přicházejícího Pána. Náladu radostného očekávání krásně znázorňují dvě těhotné ženy – Alžběta (v šestém měsíci těhotenství) a Marie. Jsou plné radosti a básní jako nikdy předtím (viz Alžbětino zvolání a Mariin chvalozpěv, Lk 1,42–55). A jak také ne? Děti z jejich lůn se staly V.I.P. ještě dříve, než se narodily. Ježíš významně a trvale poznamenává lidské dějiny a Jan mu razil cestu. Tím význam adventu není vyčerpán. Jan zvaný Křtitel na otázku „za koho se pokládáš“ odpovídá: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně!“ A Pán Ježíš, jehož zvěstuje Jan Křtitel, o sobě říká: „Já jsem (ta) cesta, pravda i život“. Tady je alfa i omega adventu. „Urovnejte cestu Páně“ – jinak řečeno připravte se na příchod (adventus) Páně. Radost Marie a Alžběty souvisela s blízkým příchodem Krista. Janova slova se vztahují k již přítomnému Pánu. Sám Pán ale posunuje horizont očekávání jinam. Advent je očekávání Pána, který tady jednou už byl, zasel semínka Božího království, loučil se, odešel a přijde zas, aby vše dokonal. Přijde, aby splnil svůj slib: „Vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem“. Přijde, abychom pochopili, proč právě on je „cesta, pravda i život“. Cesta kam? K pravdě. K pravdě o čem? Přece o životě! Advent je konec naděje a začátek života pravdy; je radostným očekáváním průvodce, který nás doprovodí a otevře brány do Božího království. Tady bude konečná stanice, Boží Řím, kam vedou všechny lidské cesty a rozcestí. Skončí zde lidská nespravedlnost, ale (ovšem) i spravedlnost. Skončí bezpráví i právo; bezmocnost i moc. V Božím království zkrátka skončí vše lidské, neboť advent je příchod něčeho zcela jiného, spíš než nového. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo… (1K 2,9). Advent to je naplnění Božích slibů, překvapení pro lidstvo. Cosi přichází. Čekáme, ale nevíme co. Proto ta radost i napětí. Takže i když advent předznamenává Vánoce jako svátek narození Ježíše a v civilním kalendáři Vánocům bezprostředně předchází, jeho bohoslužební liturgie je taky ve znamení očekávání druhého příchodu (paruzie) Krista. Svědčí o tom i starocírkevní perikopy neboli biblické oddíly pro kázání v době adventní. Zvěstujeme Krista, který přichází ve své slávě s mocí soudit (živé i mrtvé) a nastolit konečnou Boží vládu. Takhle chápe církev obsah adventní zvěsti odnepaměti. K přicházejícímu Kristu vyhlíží jako ke spravedlivému soudci a k mocnému a jedinému skutečnému vladaři. První zmínky o slavení adventní doby nacházíme v zápisu ze synody konané ve španělské Zaragoze. Tehdy šlo jen o osmidenní předvánoční přípravu. Takže vše se odehrávalo jen týden před Vánocemi. Ve čtvrtém století se adventní doba rozšířila na třítýdenní předvánoční přípravu. Stalo se to zase ve Španělsku a v Galii. Později, než se ustálila na čtyři týdny, čítala adventní doba plných čtyřicet dní po vzoru čtyřicetidenního postu Pána Ježíše Krista, o němž čteme v evangeliích. Naše dnešní podoba adventu se ustálila – kde jinde než v Římě – až na přelomu šestého a sedmého století. Adventní doba se stala začátkem církevního roku teprve v polovině 8. století. V tom se však liší západní církev od církve východní. Ta převzala západní podobu adventu, ale nechala si vlastní začátek církevního roku (14. září – Povýšení sv. Kříže). Zpočátku ani západní církev nebyla jednotná a neslavila všude advent zároveň jako začátek církevního roku. Nutno říci, že dnes dodržování této tradice je v režii každé církve. O některých církvích zejména adventistů prvního i sedmého dne (první se scházejí v neděli, jako je to běžné v křesťanství, druzí světí sobotu – sedmý den židovské tradice) lze říci, že slaví advent každý den, když si uvědomíme jejich dogmatický důraz. Pro tyto církve adventistů, vyznávajících brzký příchod (adventus) Pána Ježíše Krista, může mít kalendářní (lliturgická) adventní doba význam jen předvánoční přípravy. Ale není tomu tak. Zkrátka adventisté navzdory názvu advent neslaví a církevní rok je jim cizí. Římskokatolická církev má detailně rozpracovanou adventní liturgii na každý den s tzv. rorátními pobožnostmi (viz Iz 45,8 v kralickém znění). Nedělní adventní liturgie jak v římskokatolické tak v evangelické tradici je stavěná na připomínání starozákonních mesiášských zaslíbení, na novozákonní předpovědi narození Ježíše, narození a působení Jana Křtitele jako Ježíšova předchůdce a ohlašovatele. Do tohoto okruhu patří také Mariin a Zachariášův chvalozpěv. Adventní období je bohaté na mnoho mimobiblických tradic.
Nejznámější a nejpopulárnější z nich je asi sv. Nikolas (Mikuláš). I když nejasné historické informace uvádějí jako den jeho úmrtí sedmý prosinec, my se s ním setkáváme šestého. Ten den dáváme zejména dětem dary. Je to znázornění dobročinnosti, kterou tento světec proslul. Svátek sv. Mikuláše s adventem přímo nesouvisí. Zapadá do něj jen kalendářně. Nicméně dobročinnost je pro adventní období charakteristická. Lidé jsou milejší, hodnější a otevřenější. Chodí na benefiční koncerty, přispívají různým charitativním organizacím, apod. K adventu přímo patří j0ná tradice. V polovině 19. století začali evangelíci v Německu se zvykem zavěšování papírových hvězd v kostelech a v domech. Moderní podoba této tradice je zavěšování adventního věnce z jedlových větví (pochopitelně to platí pro země, kde rostou jedle; v mnoha afrických zemích se zavěšují ozdobené palmové listy) se čtyřmi svícemi, které se zažehují postupně od první do čtvrté adventní neděle.
Čtvrtého prosince (sv. Barbora) začíná odpočítávání adventního období. Lidé dávají do vody ulomené větévky peckovin, které rozkvetou přesně na Boží hod vánoční. Tradice adventu může být různá. Ale to základní zůstává, jak bylo řečeno. Čekáme na příchod Pána Ježíše Krista a na království našeho nebeského Otce, jehož semeno Bůh Syn zasel a Duch svatý pomáhá k růstu a rozkvětu.
Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! (Zj 22,20) Leonardo Teca (zdroj: Miroslav Janeba)

Doba přípravy na Vánoce se nazývá „ADVENT“. Toto označení pochází z latinského slova „adventus“, což znamená příchod.
Myslí se zde na příchod Vykupitele Ježíše Krista. Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního života.

První začátky slavení adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi.

Adventní doba trvá čtyři neděle před slavností Narození Páně 25.12.

Datum první adventní neděle 1. adventní neděle 2007: 2.12.2007

Datum první adventní neděle je pohyblivé. Je to proto, že poslední adventní neděle – čtvrtá – připadá vždy na neděli před 25. prosincem (který je hlavním vánoční svátkem). A protože 25. prosinec je každý rok v jiném dni v týdnu, tak i 1. adventní neděle má každý rok jiné datum. Advent vždy trvá do půlnoci dne 24.12. („štědrý večer“ je vigilie – předvečer hlavního vánočního svátku). Někdy se proto stává, že poslední adventní neděle může připadnout i na Štědrý den. V takovém roce trvá advent vlastně jen tři týdny, i když má čtyři adventní neděle.

ADVENTNÍ VĚNEC

Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je „Světlo světa“ (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.

Neboj se. Buď věrný a dám ti vítězný věnec života. (srv. Zj 2,10)

ADVENTNÍ PÍSNĚ – RORÁTY

Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré české adventní písně – „roráty“, sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. (Roráty – název pochází z nejznámější latinské adventní písně pocházející z 16. stol z Francie: „Rorate coeli de super…“ – "Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele…). Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy.

Tyto staré písně nás spojují s vírou našich předků. Byla to víra hluboká, poučená Božím slovem. Nápěvy i slova písní překlenují celé generace. Dávají nám zakusit společenství církve, které je rozprostřeno přes celá století.

VÝZNAM ADVENTU – ADVENT V NÁS

Adventní doba naštěstí není pouze časem horečných nákupů. Má především svůj duchovní obsah. A tím je nejen příprava na Vánoce! Vyzývá nás k setkávání se s Kristem v našem každodenním životě a připravuje nás na jeho slavný druhý příchod.

V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst – já u něho a on u mě“ (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku – zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jen my…

Prožít plodně adventní dobu znamená nově se setkávat s Bohem, který nabízí naplněný život a cestu dál. Přijmout výzvu adventu znamená vycházet mu v ústrety, obracet se k němu, pozvedat k němu své oči, smířit se s ním a s těmi, kdo jsou kolem nás a odhazovat všemožnou zbytečnou přítěž, která nám znemožňuje jít po jeho cestách…

zdroj: http://www.vira.cz/advent

vložil Bohumil Květenský, tisk, přečteno 285x