ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Zvonek Šorm 22.4.2007 - Text kázání: Jan 20, 24 – 29 - zde otevři

Kristus zve ke své radosti všechny, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny. I nás zve. Milost Vám – tedy – a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal, aby nás vysvobodil…

introitus: Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost dotýká se mraků…. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Amen. z Ž 36

Nemohu si pomoct, ale Tomáš zvaný Didymos, mi byl vždycky sympatický. Soucítil jsem s ním. Rozuměl jsem mu. Já vím, dostal přídomek, „nevěřící“ – nevěřící Tomáš, a tak by možná bylo taktičtější, aby se k němu člověk moc nehlásil a ze sympatií k němu se příliš nevyznával a nechal si je pro sebe – ještě by mohl přijít do řečí.

Jenomže tohle si právě mohl říct už evangelista Jan a také raději o pochybnostech učedníka Tomáše pomlčet. Vždyť není to trapné, mluvit o tom, že i ti nejbližší Ježíšovi učedníci měli ve víře své otázky a pochybnosti? Neuškodí to církvi? Nevrhne to špatný stín na samotnou křesťanskou víru? Chci-li uspět, pak je přeci třeba zcela naopak veškerou pochybnost zaplašit, pak je třeba se tvářit suverénně, neochvějně, sebevědomě. Chci-li se prosadit, pak je třeba každou, byť sebemenší vadu na kráse naopak zaretušovat, zamlčet, ututlat – tak se to přeci dnes radí. To můžeš být i hloupý, to si můžeš myslet cokoliv, dokonce si ani vůbec nic myslet nemusíš, ale hlavně se však musíš chovat sebevědomě, pak – radívá se – budeš mít úspěch.
Boží slovo ovšem právě naopak nic takového neradívá. Křečovité pózy a falešná divadýlka jsou ji cizí. Nelibuje si v povrchních dojmech. Nevzhlíží se v líbivě natřených fasádách. Dobře ví, že to všechno naopak ničemu neprospívá. Vede to jen k pokrytectví, k neupřímnosti, k hloupému sebepředvádění. Prostě k falši. A taky k nesvobodě. Člověk se tak vlastně sám stává otrokem okolím vnucených a očekávaných póz.
A tak evangelista Jan právě nic nezamlčel a nic neretušoval a mluví o Tomášově pochybnosti tváří v tvář zvěsti o vzkříšení naopak naprosto otevřeně. Jinými slovy řečeno: evangelista Jan tím svým svědectvím tedy dává zřetelně najevo, že právě na laciné pózy nevěří. Že jeho víra, víra založená na Kristu, je jiná. Není založena na vnějších dojmech, na lehkověrných iluzích či nekritické povrchnosti. Něco ve smyslu: na nic se neptej, a hlavně věř. Neboť … neboť i pro křesťanskou víru je naopak důležité se ptát, vážit, zkoumat. A nevěřit hned všemu. Protože víra v Krista ukřižovaného, a přece vzkříšeného není vírou v cokoli.
A to je právě ono. Učedník Tomáš Didymos dostal přezdívku „nevěřící Tomáš“ a stal se až jakýmsi patronem všech skeptiků, pochybovačů a nevěrců. Až jakýmsi jejich prototypem. Ale není to vlastně tak trochu nepochopení tohoto janovského příběhu? Není to nepochopení samotného učedníka Tomáše? Ano, jistě – Tomáš hned všemu nevěří, má své pochybnosti, nepřitakává okamžitě, aniž by se ptal, ale to ještě neznamená, že by byl nějakým moderním cynikem, který zpochybňuje vždycky a všechno. Který už nic nehledá a po ničem se už neptá. Který už ani ničemu věřit nechce. Který se prostě otázkami pravdy, smyslu, hodnot života ani nechce zabývat. Protože je to příliš pracné. Protože myšlení bolí. Protože takové otázky by mohly zpochybnit i jeho samého, a tak si raději žádné neklade.
Tohle však není Tomášova pozice. To už je konečně zřetelné z toho, jak na slova svých přátel, spolubratří a spoluučedníků, kteří mu říkají Viděli jsme Pána, reaguje. Tomáš je nezpochybňuje. Neposmívá se jim. Neříká jim: ale, kdo ví, co jste viděli. Neříká: dejte mi s tím vším pokoj.
Chce však věřit na vlastní odpovědnost. Chce žít vírou, která není lehkověrná. Chce žít vírou, která není pouhou naivitou.
A toto zdůraznit jistě chtěl i samotný evangelista Jan, když tyto řádky psal. Náboženské zážitky a prožitky jistě mohou být různé. Zjitřené city a davová manipulace zvládnou leccos. Mohou dokonce vést až k masovým sebevraždám, teroristickým akcím či všelijakému ze života vytrženému blouznivectví, jak o tom svědčí příklady různého náboženského sektářství až po současnost.
Jenomže – a to chce evangelista i tímto příběhem o pochybujícím Tomášovi říct – tohle víra ve vzkříšeného Krista právě není. Tady nejde o žádné blouzivectví. Ani tu nejde o nějaké zjitřené city, kterým je třeba se hned a bez jakýchkoli otázek a pochybností oddat. O jakousi psychologickou manipulaci a veskrze iracionální záležitost. Však to nepřehlédněme – v tom Janově vyprávění přece nikdo Tomáše neokřikuje. Nikdo se nad ním nepohoršuje a nikdo mu neříká, že to, co tu předvádí, je ve víře nepřípustné, zakázané či přímo škodlivé. Že ve víře se žádné otázky a pochybnosti nepřipouštějí. Dokonce druzí učedníci Tomáše ani nijak vehementně nepřemlouvají a neříkají mu, že jim musí věřit. Vlastně ho nijak nepřemlouvají. Berou jeho odpověď. Berou to, že každý věří sám za sebe. Na svou odpovědnost. Vždyť s nimi konečně minulou neděli, kdy se setkali se vzkříšeným Kristem, nebyl. Neprožil to, co oni. Nedošel ještě víry.
Jedno však je tu přece navýsost důležité. Příští neděli se spolu i s Tomášem zase sejdou. Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš byl s nimi.
Už minule v kázání jsem se o tom zmínil, že evangelista Jan píše toto své evangelium v době, kdy neděle již byla dnem bohoslužeb, dnem svátečním, dnem nevšedním, kdy se Kristova církev pravidelně shromažďovala, a dnes to znovu připomínám. Protože je to pro porozumění tomuto biblickému vyprávění důležité. Jan totiž onou zmínkou o osmém dni, kdy se učedníci i spolu s Tomášem opět sešli, odkazuje právě zase k bohoslužbám jako místu, kde se můžeme se vzkříšeným Kristem setkat, kde se křesťanská víra rodí, živí, roste a obnovuje.
Jistě každý máme svou vlastní cestu, jak jsme došli či docházíme víry. Záleží to na tom, v čem a jak jsme vyrůstali, s kým jsme se setkávali a potkávali, i na tom, co jsme dostali do vínku, jakou máme mentalitu, povahu. Přesto však – a to zdůrazňuje evangelista Jan právě i v tom vyprávění o učedníku Tomášovi – setkání se vzkříšeným Kristem a tedy živá víra, která jde dál ve stopách jeho lásky, jeho odpuštění a jeho milosrdenství, živá víra se rodí a obnovuje právě při nedělních bohoslužbách, ve společenství těch, kteří vždy znovu naslouchají Božímu slovu, kteří se občerstvují u jeho Stolu, kteří se vzájemně a sdílejí v dobrém i zlém.
Neboli: kteří žijí z jeho pokoje. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: Pokoj vám.
Dnes je zvykem o nedělích spíše odpočívat, dlouho si pospat či se jít občerstvit do přírody. Což o to? Odpočívat je jistě potřebné, ba si i přispat bývá příjemné. Člověk potřebuje i takto obnovovat své síly. Přesto však k obnově víry, lásky a naděje mezi námi lidmi to nestačí. K tomu, aby člověk unesl i různé těžkosti, nápory a otřesy života, a přece nepřestal milovat a konat dobro, k tomu je to málo.
A tak ani učedník Tomáš nejde své otázky a pochybnosti řešit do přírody, ani je nejde zaspat, ba se ani nerozhodne strávit zbytek svého života v knihovně uprostřed učených knih. Ale jde do společenství těch, kteří se u Krista učili. Sem přináší své otázky a pochybnosti víry. A zde nalézá i odpověď. Zde jeho víra znovu povstává.
Potom řekl – Ježíš – Tomášovi: Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř! Tomáš mu odpověděl: Můj Pán a můj Bůh, tak to dnešní Janovo vyprávění pokračuje. Ani Ježíš tedy Tomáše neokřikuje. Má naopak pro jeho pochybnosti pochopení a vychází jeho pochybnosti i vstříc. Nikterak ho tedy nevykazuje.
Ve víře, která stojí na Kristu, kterou sám Kristus probouzí, je tedy právě místo i pro otázky a pochybnosti. Ale nejen to. Když Ježíš ukazuje Tomášovi své rány, když mu přímo říká: Dotkni se jich! Dotkni se mých ran! pak je v tom ještě mnohem víc. Je v tom Boží identifikace. Je v tom řečeno, že ty rány nemají být zapomenuty. Že víra ve vzkříšeného Krista není popřením či vymazáním Krista ukřižovaného.
Už na počátku křesťanství se totiž objevili tací – říkalo se jim doketisté – kteří začali tvrdit, že Ježíšovo utrpení bylo jen zdánlivé, že to byl jen jakýsi divadelní převlek, který ze sebe božský Ježíš v nebeské šatně svlékl a zas vše bylo jako dřív. že to bylo vlastně jen takové divadelní intermezzo.
Tohle však křesťanská církev a křesťanská víra rázně odmítla. Proto ve svém vyznání i vyznává: byl ukřižován, umřel, byl pohřben.. . Tedy žádné přechodné divadlo. Žádná zdánlivost, ale skutečnost. A totéž říká i Jan onou scénou, která i u vzkříšeného Krista zdůrazňuje stopy utrpení.
Neboli jinak řečeno: Vzkříšení, které by vymazalo předchozí utrpení, by byl právě jen laciný happyend. Jen laciné náboženské těšítko. Jen boha-pusté utěšování. A to právě Tomáš odmítal – takovouhle lacinou víru, kde láska, odpuštění a smíření nic nestojí a žádnou oběť nevyžaduje. Kde není třeba nic nést, nic na sebe brát. Jen nějaká hra na lásku, na odpuštění a smíření, v tom žádná spása není. V tom není ani žádné vzkříšení. V tom je jen iluze a pokrytectví, jak o tom byla řeč na začátku.
A proto Tomáš vyznává: Můj Pán a můj Bůh, až když znovu hledí do Ježíšových ran, když poznává, že tahle láska – to právě žádné divadlo nebylo. Ale naopak – jak to vyjádřil už prorok Izaiáš v tom oddíle, který jsme četli při prvním čtení – tahle láska skutečně nesla naše lidské nemoci a vzala na sebe naše bolesti.
Pak je tu ovšem ještě ten závěr: Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Ten však už není ani tak o Tomášovi a pro Tomáše. To je spíš přímý vzkaz pro nás. Pro každého, kdo je odkázán jen na svědectví Bible, na Boží slovo. Pro každého, kdo se na žádná zvláštní vidění odkázat nemohou.
A ten vzkaz nám právě říká: víra bez vidění, nejenže je možná, ale není ani o nic podřadnější než víra založená na nějakých mimořádných zážitcích. Protože to nejdůležitější nejsou naše výjimečné zážitky, ale to, komu věříme. To jest-li věříme jen svým iluzím, které lidské bolesti a trápení přehlížejí a nechtějí vidět, a kde si vystačíme jen s lacinými útěchami. Anebo lásce, které v iluzích nežije, ale naopak nese a bere na sebe i to, co bolí.

Amen.

poslání: 1 Pt 3,8 – 12
požehnání: Boží dobrota ať vás posiluje, když přijde slabost, Boží láska ať vás povzbuzuje, když nevíte kudy kam a Boží milost ať vás provází od východu slunce až do jeho západu, nyní i vždycky. Požehnání tobě uděliž Hospodin, a ty spatřuj dobré věci po všechny dny života svého.

Amen.