ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Petr Kraus 22.11.09 - David a Goliáš

David a Goliáš Izrael, zvláštní, jedinečné společenství víry, lid Hospodinův, žil prakticky po celé své dějiny ve válečném stavu. Bojoval a rval se po cestě do zaslíbené země, bojoval při jejím obsazování a musel se bránit i po jejím dobytí. Nepřátelské národy na všech stranách a spolehliví spojenci žádní. Tak to alespoň vypadalo z našeho lidského hlediska. Jenomže Izrael nebyl nikdy sám, byl s ním Hospodin, Bůh nejen nejmocnější, ale i nejvěrnější. Vždy, když se Izrael cele spolehl na Hospodina a bojoval v jeho jménu, zvítězil a své nepřátele rozprášil. Kdykoli se pouštěl do válečných dobrodružství – a někdy dokonce proti Hospodinově vůli – dopadl špatně.

Válčení mělo v Izraeli tento výrazný náboženský rozměr, rozměr víry a poslušnosti Hospodinu. Přítomnost Hospodina v boji byla někdy symbolizována truhlou úmluvy. Boje se nemohl účastnit každý, jen ten, kdo prošel předepsanými očistnými obřady, jimiž se stal posvěceným , tj. zasvěcencem Hospodinovým. Bojovníci museli zachovávat kultickou čistotu i tím, že se nesměli stýkat se ženami. Každé tažení bylo připravováno modlitbou a obětí. I vojenský tábor byl podroben přísným požadavkům kultické čistoty. K zajištění pravého okamžiku zahájení boje bylo nutné se dotázat Hospodina. Existovala i pravidla pro to, kdo se boje nemusel zúčastnit a byl odeslán domů. Mezi náboženské důvody patřil i strach z boje jako projev nedůvěry v Hospodinovu pomoc.
Po nastolení království začala úlohu původní kmenové domobrany doplňovat a postupně přebírat pravidelná armáda. Princip domobrany (národní gardy) však nebyl nikdy zcela opuštěn.
Za časů prvního Izraelského krále Saula bojoval Izrael téměř nepřetržitě s Pelištejci (vlastně Palestinci). V 17. kapitole první knihy Samuelově se nám zachoval poměrně podrobný popis jedné bitvy s Pelištějci, ve které Izraeli vybojoval vítězství David, nejmladší syn Jišaje Betlémského, v té době již tajně pomazaný za Izraelského krále.
Davidův nástup do armády neproběhl nijak slavně. Po pravdě řečeno, David se do bitvy zapletl více méně shodou okolností. Nikdo s ním vážně nepočítal, měl být vlastně doma u otce a starat se o stádo ovcí. Otec Jišaj byl již na válečné tažení příliš starý, a tak se do boje vypravili tři nejstarší synové – známe dokonce jejich jména. Kdyby Jišaj neposlal svým synům v armádě nějaký ten proviant (což ukazuje na to, že jádro Izraelských vojsk tvořila tehdy „samozásobující se“ domobrana), ani se David na bojiště nedostal. Muselo se ho dotknout, jak ho otec za bratry posílá : „ … bojují se Saulem a VŠEMI IZRAELSKÝMI MUŽI (!)… “ – jako kdyby byl ještě mládeneček, od kterého nikdo nic v boji nemůže čekat. Ale zatne zuby, chopí se zásob a jde své bratry na válčiště vyhledat.
Vybavuje se podobnost s biblickým vyprávěním o jiném pastýři a jeho bratrech a o otci, který ho za nimi posílá . Vzpomeňme, jak Jákob posílá Josefa za bratry na vzdálená pastviště, aby mu přinesl zprávu, jak se jeho bratrům s jejich stády daří. Ani jeden ani druhý nebyli u svých starších sourozenců oblíbeni a – když se nečekaně objevili – nebyli přijati s otevřenou náručí. Josef ovšem dopadl zpočátku hůř, ale oba to nakonec „dotáhli“ až na samý vrchol moci a slávy. David se v Saulově ležení zorientuje přímo bleskově. Začátek nebyl vůbec povzbudivý : nadávky , vyhrožování a vychloubání se takového pelištějského opancéřovaného lamželeza nevyvolávaly v izraelském táboře žádný bojový zápal. Všem bojovníkům i králi Saulovi se spíše klepala kolena. Ale při jedné věci David mimořádně zpozorněl : uslyšel, jak velikou odměnu vypsal král pro toho, kdo by Goliáše zabil.
To bylo ovšem lákavé : bohatství, králova dcera a povýšení rodu mezi svobodné (= do šlechtického stavu) se nenabízí každý den. Ale chtěl mít v tomto směru jistotu, a tak se na to důkladně vyptával . A právě při tom ho jeho starší bratři urážlivě napadnou : co tu chceš, ty pasáčku ? Chceš vidět bitvu ? David se odradit nedá a dostane se až ke králi Saulovi.
Jejich setkání je výjimečné tím, že jde o setkání dvou králů: jednoho vládnoucího – Saula a druhého – zatím „tajně pomazaného“ – Davida. To ví v tuto chvíli pouze David. Královsky se však z těch dvou zachová ne Saul, který je vystrašen i přes své krásné brnění a meč, ale David, který musí Saulovi dodat odvahy. K čemu je pak král, který sám potřebuje povzbudit namísto toho, aby své vojsko osobní neohrožeností strhl a dovedl k vítězství ? Ustrašený Izraelský král: není i to nakonec důsledek toho, že se Hospodin od Saula odvrátil, když nedodržel jeho příkazy po bitvě s Amalekitskými ? A co teprve ta vypsaná odměna ? To nebylo v tehdejších časech u okolních národů nic neobvyklého. Ale takováto motivace od Izraelského krále – bojovat za Hospodinův lid ZA ODMĚNU ? To je přece motivace pro žoldnéře !
S Davidem se tváří tvář Saulovi stane zvláštní proměna: už nepátrá po odměně za hrdinský čin, chce Goliáše zabít proto, že „…potupil řady živého Boha“. Tato věta dokumentuje, co jsme řekli na začátku, že boj měl tehdy hluboce náboženský obsah: potupení Izraele bylo současně potupením Hospodina a to nikomu nesmělo projít. A tak David – jako pravý, i když zatím skrytý král Izraele – jde do boje, ale bojovat bude po svém. Brnění a meč odmítá nejen proto, že s tím neumí zacházet a bylo by mu to spíše na obtíž, ale proto, že se spolehl cele na Hospodina a na jeho ochranu, kterou mu jako pastýři s téměř holýma rukama již tolikrát prokázal, a nikoli na ocelové pláty brnění. Jako zbraň zvolil prak, se kterým uměl výborně – téměř neomylně – zacházet. A s prakem a se svou pastýřskou holí, ale ve jménu Hospodinově jde – mohli bychom říci – proti tanku. Není divu, že to Goliáš považuje za urážlivý vtip. A protože si je jist výsledkem boje, nesklopí hledí. Davida nepovažoval za soupeře. A právě na to doplatil. David toto slabé místo (Achilovu patu) odhalí a zasáhne Goliáše kamenem, vymrštěným z praku, do čela. Omráčenému obrovi pak jeho vlastním mečem usekne hlavu a jako trofej ji přináší do Jeruzaléma. Po zabití Goliáše je po bitvě. Pelištějci v hrůze opouštějí bojiště. Izraelci je pronásledují, ale nakonec dají přednost válečné kořisti, která jim Davidovým vítězstvím spadla do klína. David si ponechává Goliášovu zbroj. David je tedy hrdina; ke svým ovcím se nevrací a vstupuje do služby Saulovi jako voják. A má další a další vítězství a úspěchy. Začnou se o něm dokonce zpívat písně. To by možná prošlo, kdyby se v písních neoslavoval víc David než Saul. Tady někde je začátek neobliby Davida u Saule, neobliby, která postupně přerůstá v paranoickou nenávist. Z oslavovaného hrdiny je najednou psanec, bojující o holé přežití. Jak to všechno bylo dál, uslyšíme o dalších nedělích. My se k příběhu Davida a Goliáše vrátíme ještě dvěma poznámkami. S Davidem se jako s bojovníkem vůbec neuvažovalo. Dnešními slovy – vůbec nebyl „odveden“; jednak pro svou válečnickou nezkušenost a zřejmě i proto, že se někdo musel postarat o rodinná stáda, otec Jišaj už na to zřejmě nestačil. Pokud mohl být v čase války vůbec nějak užitečný, tak nejspíš jen u „trénu“, u zásobovacích nebo pomocných jednotek. Tak ho také bral jeho otec a starší bratři, kteří mu na frontě dali s gustem najevo, že se k ničemu pořádnému než k pasení ovcí nehodí.
Ani Saul v něm nějak zvlášt´ cennou posilu neviděl. Ale tonoucí se chytá i stébla, a tak ho nakonec do zápasu s Goliášem vysílá. Bylo to obrovské risiko : kdyby byl David v souboji zabit, znamenalo by to přijmout porážku celého Izraele s dalekosáhlými důsledky . V tu chvíli převzal David odpovědnost za celý Boží lid jako opravdový král, byl si toho vědom, ale také věděl, že na jeho straně bojuje samotný Hospodin a do boje šel neohroženě v jeho síle a proto nemohl nezvítězit. David tu vystupuje jako opravdový Boží bojovník , kterého si k tomuto úkolu vybral a na bojiště dovedl po svých – tak často těžko vystižitelných – cestách sám Hospodin. Příběh o Davidu a Goliáši se stal součástí povědomí celého židovsko-křestánského kulturního okruhu a námětem nespočetných uměleckých zobrazení ve vážném i humorném. Lidé přejí malému – napadenému a nepřejí zlopověstnému lamželezovi. Zápas Davida a Goliáše se stal obecně platným archetypem zápasu hrubé agresivní síly s menším, slabším, ale chytřejším svobodymilovným napadeným. Lze ho vztáhnout nejen na souboj „ individuální“ (duel), ale i na střetnutí kolektivů a celých národů. Dodává tomu slabšímu kuráže, protože ukazuje, že převaha vojenské síly „soudě podle toho, co je před očima“, negarantuje vítězství. Pro to bychom našli v dějinách spoustu dokladů – i v těch našich. Jde tedy snad v tomto příběhu o personifikaci určité dějinné zákonitosti nebo zkušenosti ? Možná. Také. Ale jako věřící v Hospodina nemůžeme u toho zůstat. Nemůže a nesmí se nám vytratit, že zápas Davida s Goliášem nebyl jen zápasem „ menšího ale šikovnějšího“ se silnějším, ale neohrabaným, ale že to byla jedna z bitev Izraele o přežití v stálém obklíčení pohanskými národy, jedna z bitev, do které vyslal svého bojovníka sám Hospodin a nedal mu zahynout, nýbrž slavně zvítězit. Opět se můžeme podivovat, jakými cestami vede a chrání Hospodin svůj lid a koho a jak si povolává za svého bojovníka.
V Novém zákoně se příběh Davida a Goliáše nezmiňuje. Jak byl ale známý a inspirující, svědčí čtvrtá sloka jedné z nejkrásnějších duchovních písní celé světové církevní hudební literatury – Narodil se Kristus Pán: „Goliáš oloupen, veselme se, člověk jest vykoupen, radujme se …“. Jaká je v tom hluboká a současně krásná teologie : z rodu královského, z rodu Davidova, z života čisté panny se narodil Spasitel.
Radujme se !
Amen