ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

3.5.2009: Milí přátelé, YMCA vás srdečně zve 10.5.2009 na tradiční zahradní slavnost Ke Dni Matek, která se koná na Jižním městě v Modletické 1404. Více se dozvíte na www.mc-domecek.cz nebo poutač v dokumentech v doc formátu i v v pdf formátu.
23.4.2009: Liběchovsko – 23.5.2009 sborový výlet pro velké i malé. Pozvánku s podrobným itinerářem sestry Marty Hrabákové najdete v nepravidelných akcích nebo podrobně v dokumentech.
29.3.2009: Vážené setry a bratři, po roce se opět sejdeme na tradičním, velikonočním Jedení beránka. Setkání se koná 8.4 2009 od 18.30 hodin v malém domečku. Všichni jste srdečně zváni. Více aktualit

Zvonek Šorm - „... věřím ... Stvořitele nebe i země...“ 24.1.2010

Lze vůbec ještě dneska věřit v Boha,
Stvořitele nebe i země? Dneska ve věku rozvinutého vědeckého zkoumání, ve věku mnohých dříve neznámých fyzikálních a biologických poznatků, v době podrobných kosmologických modelů, v době většinově přijímané teorie Velkého třesku jakožto počátku světa a vesmíru?

Mnozí lidé by patrně, bez jakéhokoli dalšího přemýšlení, na tyto otázky odpověděli, že to zcela pochopitelně nelze. Že je to nesmysl. Že to právě odporuje vědě. Že to odporuje současným vědeckým poznatkům.
Takto odpovědět ovšem lze právě a jen bez jakéhokoli dalšího přemýšlení. Jenom a právě bez toho, že bychom se více a hlouběji zabývali, jak tím, co znamená víra v Boha Stvořitele, tak ale i samotnou vědou.
Zároveň je však třeba říct – abychom byli poctiví – že velký podíl na tom, že takhle lidé odpovídají, máme i my , křesťané. Neboť to byla sama církev, která z tohoto vyznání víry nejednou dělala ideologii, jíž chtěla konkurovat vědě a jejím poznatkům. Že to byli a dosud jsou někteří křesťané, kteří sami vydávají ono svědectví víry o stvoření světa, které můžeme číst na počátku Bible a kterému jsme i my dnes naslouchali, za kosmologický model, za vysvětlení, jak vznikala Země a celý vesmír.
Jenomže tady právě o žádné vysvětlení nejde. Nejde tu o žádnou teorii o vzniku světa, která by chtěla konkurovat vědeckému bádání. Nejde tu ani o žádnou reportáž , kterou by tak , jak je tomu v přímém televizním přenosu, nějaký tehdejší reportér komentoval, krok za krokem, to, jak Bůh tvořil nebe a zemi. A to nejen proto, že vznik světa a vesmíru žádný člověk neviděl a nezažil. Ale i proto, že tohle jak tehdejší lidi patrně ani nepálilo. Stejně tak, jako to ostatně nějak výrazně nepálí ani většinu lidí dnes. I dnes si patrně asi málokdo čte před spaním vědecká pojednání o vzniku světa.
To, co zajímalo tehdejšího člověka a co i pro nás je mnohem důležitější, je to, jak v tomto světě žít. Jak se k němu vztahovat. Jak se v něm chovat.
Tedy nikoli nějaké vědecké otázky, ale otázky smyslu, vztahů, přístupu. Anebo jinak řečeno, právě otázky životní víry, životního směřování v tomto světě. Protože ty důležité skutečně jsou. Vždy znovu. Není přece jedno, jak se na svět díváme, zda v něm vidíme cosi podezřelého či dokonce špatného anebo zda v něm vidíme Boží dar. Zda je to pro nás rejdiště všelijakých temných sil anebo zda ho vnímáme jako dobré Boží stvoření. Zda hledáme svůj osud v různých hvězdách či horoskopech anebo svůj život žijeme svobodně v osobní odpovědnosti před Stvořitelem. V tom všem je přeci veliký rozdíl.
A o tohle ve vyznání víry v Boha Stvořitele nebe i země jde. O tohle jde i v biblickém svědectví o stvoření světa. To biblické svědectví nemá žádné vědecké ambice a nechce být žádnou vědeckou teorií. Jejím cílem není vysvětlit, jak to probíhalo na počátku. Jejím cílem je pomoci zorientovat se ve světě přítomném, najít v něm své pravé místo a najít k němu i dobrý vztah.
Ostatně – ono je to vidět, či lépe řečeno slyšet, už když to biblické svědectví o stvoření světa z knihy Genese čtete, že tady nejde o nějaké vědecké pojednání, o nějakou abstraktní nauku, ale o krásnou báseň či píseň se vždy znovu se opakujícím a důležitým refrénem – a viděl Bůh, že to bylo dobré.
Tedy ne, že by si to biblické svědectví tehdejších představ o vzniku světa vůbec nevšímalo. Všímá si jich a dokonce je do svého svědectví přejímá, když líčí stvoření v onom vývojovém sledu od nebeských těles, přes neživou přírodu, rostliny a zvířata až k člověku.
Ale stejně tak to pro ně není to nejpodstatnější, to, oč jde tomuto svědectví především. Neštítí se poznávání světa. Nebrojí proti němu. Nebojí se ho. Naopak s ním pracuje. Ale její vlastní zájem je jiný, než řešit nějaké vývojové teorie.
Podobně je to se spory, zda stvoření trvalo sedm dní či zda se svět vyvíjel několik miliard let. I toto je z biblického hlediska cosi nezajímavého. Jestliže se v Bibli píše o stvoření v sedmi dnech, nejde tam o tyto spory. Jde o to, že svět má svůj řád. Řád, který tu pořád platí. Týden za týdnem. I s oním odpočinutím po práci.
Ale pak je tu ještě jedna důležitá okolnost pro pochopení toho, co říkáme, když vyznáváme víru v Boha Stvořitele nebe i země. Jak to vyprávění z počátku knihy Geneze, tak i ta slova proroka Izaiáše, která jsme četli před kázáním, vznikla v zajetí, ve vyhnanství. V situaci krize. To je krásně vidět i na tom prorockém slově, když se tu říká: Proč říkáš Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: ‚Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?‘ . A pak i na tom, že se tu mluví o zemdleném a bezmocném. O únavě a malátnosti. O klopýtání a potácení se.
Ale tak to právě bývá. Když je člověk v krizi, když se ocitneme v úzkých, když jsme vykolejeni různými životními událostmi a to, co bylo dosud jaksi samozřejmé, se hroutí, když se prostě ocitneme v krizi, začneme se ptát. Ptát se po naději. Po tom, o co nám tedy v životě vlastně jde. Kam vlastně směřujeme. Čím je pro nás život, svět. Čemu vlastně věříme. A čeho se v tomto světě přidržet.
A podobně to právě bylo již s Izraelem, když se dostal do babylónského zajetí. Když se sám ocitl v krizi. V cizím prostředí. Bez mnohých dosavadních životních opor. Bez domova. Bez chrámu. V prostředí, kde to navíc chodilo jinak. Kde se jinak žilo a jinak věřilo.
Tehdy i on si kladl otázky: Jak to tedy je? Jak je to tady s Bohem? S Hospodinem? Zapomněl na nás? Unavil se? Zemdlel? Anebo sem snad jeho pravomoc už nesahá a je třeba se podřídit místním způsobům, místním bohům – prostě změnit životní styl?
Odpovědí na tyto otázky je právě slovo proroka Izaijáše: Ne. Hospodin… není zemdlený, není znavený. Hospodin není ani žádný místní bůžek, žádné sektářské božstvo, žádný s.r.o. bůh – bůh s ručením omezeným. K výšině zvedněte zraky a hleďte: kdo stvořil toto všechno? Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna… Hospodin je Bůh věčný, stvořitel… , který stvořil nebe a zemi a který „posaváde dělá“. Který i nyní a vždy znovu tvoří život a – i v krizích – k životu povolává. Je to naopak On, kdo i tady – dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Kdo i tam, kde i přirozená mladická vitalita selhává a nezvládá nápory života, kdo i tam dodává síly. Kdo i tam dává našemu životu křídla, abychom se znovu mohli zvednout. Povznést se. A běžet. Jít dál.
Neboli vzato z opačného konce. Víra, láska a naděje v našem lidském životě, to není předně záležitost věku. Ani věcí mladické vitality či jinošských ideálů, které časem prostě poztrácíme. Ale právě věcí důvěry. Důvěry v Boha Stvořitele nebe i země. Důvěry, která se nedá strhnout ledasčíms. Která nehledá svůj osud ve hvězdách, ani své štěstí v kartách či horoskopech. Která se nenechává uhranout ani všelijak tajemnými a roztodivnými duchovními naukami, ani všemožnými teoriemi o spiknutí temných sil v tomto světě, ať již kosmických či politických, nadzemských či pozemských. A která se nepoddává ani prázdnotě a pustotě, onomu známému biblickému tohu vabohu, které se nás také občas při pohledu na náš svět zmocní. Ale která skládá naději v Hospodinu. V tom Bohu, jehož duch se vznáší právě i nad tím, co je pusté a prázdné a co nás občas děsí a bere sílu k životu.
Někdy to tak skutečně je, že bychom nejradši z tohoto světa přede vším utekli. A tak se třeba snažíme všelijak duchovně se od světa odpoutat. Anebo si prostě zařídit jen své malé soukromé štěstí, bez ohledu na to, co se děje kolem nás.
Někomu se dokonce zdá tento svět tak plný všelijakých propastných tůní, že se v něm cítí zcela ztracen, a proto se z něj rozhodne odejít nadobro.
Staří Řekové v této souvislosti mluvili o Chaosu, což nebyl původně jen nepořádek, zmatek, ale „zívnutí, otevřená tlama“, nekonečná, slovy nevyjadřitelná prázdnota, která hrozí člověka pohltit. Lidé se jí báli, a proto ji obětovali zvířata i děti, aby si ji nějak naklonili, aby je nepohltila.
Ale ať už tu prázdnotu a pustotu, ony propastné tůně zažíváme jakkoli a ať je i jakkoli nazýváme, do všech těch situací tu zní ona krásná báseň či píseň o Božím tvoření, který z nicoty, z té pustoty a prázdnoty, dělá Boží stvoření, které má nějaký řád a které je dobré. A kterého proto není třeba se bát a děsit. Kterého si naopak můžeme užívat. Z kterého se můžeme radovat a těšit. Ale také jistě ho i pořádat a spravovat – panovat nad ním. Nikoliv však svévolně, ale pochopitelně v odpovědnosti svému Stvořiteli.
A tohle všechno Bůh činí svým slovem. Svým slovem chrání před prázdnotou a pustotou, před propastnými tůněmi, které nás hrozí pohltit. Svým slovem tvoří život a celý náš svět. Svým slovem mu dává smysl i řád. Svým slovem činí náš život a svět dobrým. Díky němu nemusíme žít ve strachu, v chaosu, ve zmatenosti. Tento svět přeci není rejdiště všelijakých temných sil. Není to ani žádný majetek mocných. A není to ani nějaký krunýř či vězení, kde náš duch úpí v zajetí hmoty, vězení, ze kterého se máme snažit vymanit a vysvobodit.
Takovéto myšlení, které opovrhuje tímto světem a hmotnými věcmi, je Bibli naopak naprosto cizí. Tento svět a právě i ty hmotné věci v něm, jsou přeci Božím stvořením. Dobrým Božím dáním. Ne něčím, čím bychom měli opovrhovat či čemu bychom měli dokonce dávat punc ďábelskosti.
Tohle je vůbec zajímavé, jak Bible nejenže nezavrhuje hmotné věci tohoto světa, ale ona naopak dokonce i odbožšťuje věci ducha, věci nadzemské. Nejen všelijaká hvězdy a souhvězdí, ale právě i všelijaké naše ideje a ideály. Všelijaké naše duchovní záležitosti. Protože Bůh je právě Stvořitel nebe i země, nebo, jak dodává nicejsko-cařihradské vyznání, Stvořitel všeho viditelného i neviditelného.
Protože zbožšťovat právě i ty věci ducha, věci neviditelné, bývá velice nebezpečné a nevede to k životu. To jsme přeci v dějinách zažili už mnohokrát, kolik toho právě i různá duchovní proudění, různé velkolepé ideje a všelijaké ismy, kolik toho zlého v tomto našem světě napáchali, když se jim lidé v nábožné úctě cele oddali. Jistě. I nebe, i věci neviditelné patří do tohoto našeho světa. Technokratická jednostrannost dneška – to je prostě úchylka. To je okleštění. To je omezenost.
Stejně tak ovšem právě platí, že i ty věci neviditelné, věci ducha nelze zbožšťovat . Neboť i ony jsou stvořením, čímsi, nad čím je ještě pravomoc Stvořitelova. Čemu až on dává dobrý smysl a dobré předznamenání.
O tomto je tedy víra v Boha Stvořitele nebe i země. Sem míří. Ne k teoriím, ale do života. Do života v tomto světě. Aby nás vytáhla ze vší prázdnoty a pustoty, ze všech propastných tůní beznaděje. Aby v nás posílila důvěru, že v tomto světě žijeme nikoli pod mocí osudu, hvězd či jiných temných sil, ale že na této zemi žijeme pod mocí toho, který zemdlenému dává sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Že žijeme pod Božím nebem a na Boží zemi. A že i když nic v tomto světě není božské, přesto je plný božích darů, hmotných i duchovních. Které máme zkoumat. Dobře je spravovat. A také se z nich těšit a radovat. Amen.