Modlitba 14.2.2010
Přicházíme k Tobě, pane Bože, s důvěrou, že nás přijmeš pod klenbu svých otcovských rukou… a s přáním nejen si Tvé slovo vyslechnout, ale také ho slyšet a porozumět mu… kéž by i v nás slovo stalo tělem.
Prosíme, pomoz našim někdy hodně neobratným, leckdy stydlivým i polovičatým snahám předávat ve způsobu svých životů alespoň v záblescích to, čím jsme jako Tvoje děti obdarováni – světlem, které čerpáme z tohoto sboru, z lásky Tvého společenství a naděje příběhu Božího synovství.
Za každý z těch darů Ti děkujeme.
Teď s hlavou skloněnou ale myslíme i na svá všední selhávání, jak sami Ti umíme být vzdálení, kolik zůstáváme dlužni našim vztahům, jak odoláváme projevit své city, jak se zdráháme přijmout podávanou ruku…
Zato rádi podléháme pokušení, aniž bychom pokoušeni opravdu byli, přesyceni neváháme čarovat s kamennými chleby, sami se vrháme střemhlav dolů a bez obav, jsem přeci bezpečně upnuti do svých postupů, systémů a technologií, a máme ještě navíc víru.
Děkujem, že i přesto stojíš při nás, že trvale učíš, čím jsme.
Prosíme s upřímností o oporu, porozumění a snášenlivost jeden s druhým, s rodinou, sborem, společností. Tady zjitři naše smysly s posilni vnímavost ke světu lidí kolem, nech nás poznat, kolik nám chybí na opravdovosti v synovské lásce.
Jen tak půjde z desek paměti exponovaných Tvým Duchem udělat dobré tisky, jejichž smyslem je prospěšný čin, čin odrážející i kdyby jen slabě a neostře Světlo jedinečného majáku – Otec a syn.
Amen