ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Kázání bratra faráře Mikoláše Vymětala - 30.5.2010

Sestry a bratři, vážení přátelé,
Svět je fajn, je velmi dobrý a krásný, říká nám Bible mnohokrát, na své první stránce i v citovaném žalmu 8. Jenže když jsem se při přípravě tohoto kázání bavil s mládežníky o slovech o tom, že Bůh dává člověku panovat nad svým stvořením, pocítili všichni jisté rozpaky – „předurčení k vládě je lehce zneužitelné, může to být Achilova pata křesťanství“, zaznělo v rozhovoru. Moc se nám ta vláda nedaří, říká si člověk, když sleduje třeba zprávu o tom, že za posledních sto let vyhynulo na území České republiky asi 7–10% všech druhů bezobratlých živočichů – tedy kolem tří tisíc různých druhů motýlů, brouků, včel, vos a dalších. Proč tedy Bible jedním dechem s popisem nádhery a kvality stvořeného světa zdůrazňuje také panování člověka nad ním?

Snad proto, že svět je tak hezký, že když se na něj člověk okouzleně dívá, jako to dělal žalmista – třeba v noci na hvězdy, může získat pocit, že vlastně svět Boha zrcadlí, že je Božím obrazem. Jenže tvořit obrazy Boží je přece tomu, kdo věří ve Stvořitele světa, přísně zakázáno: „Nezobrazíš si Boha“, zaznívá v Desateru. Člověk si stvořil bohy ke svému obrazu, učili nás v době ateistického temna oficiální ideologové. Tehdy jsem se vzpíral, ale dnes si říkám: Měli pravdu. Ostatně si to nevymysleli sami, již jakýsi řecký filosof se vyjádřil, že kdyby žáby měly boha, myslely by si, že vypadá jako žába. A náboženské okolí Izraele je plné příkladů, jak se dělaly obrazy bohů – v Egyptě zbožšťovali posvátná zvířata, a svým bohům dávali často zvířecí podoby, v Mezopotámii zase vytvářeli mutanty, křížence mezi lidmi a zvířaty (např. člověka s orlí hlavou a křídly, nebo býka s lidskou tváří). A tak nám slova o panování a Božím obrazu zřejmě chtějí vyjádřit, jaký má člověk a svět význam, že svět není více než člověk, že není božský tak, že by stál na půli cesty mezi člověkem a Bohem, ale je to právě naopak – člověk je více než ten krásný a velebný svět, nad nímž žasne. Boží obraz je totiž jediný – a to jsi ty, člověče, milý příteli. A tak i svět je krásný proto, že v něm jsou lidé – vždyť je to vlastně nádherná galerie skoro sedmi miliard Božích obrazů – a každý je originál.

Rabi Akiva dodává k našemu verši: „Zvláštní přízeň byla prokázána člověku, že byl stvořen k obrazu Božímu, a ještě větší láska mu byla prokázána tím, když mu bylo oznámeno, že byl stvořen k obrazu Božímu.“ (Pirkej avot 3, 18) Co to ale znamená, že člověk je stvořen k obrazu Božímu? Zřejmě to vyjadřuje to samé, co Ž 8, který jsme slyšeli: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“ Tato slova vyjadřují lidskou mimořádnost a velikost, jinde to samé vyjadřuje Bible slovy, že Bůh člověka miluje, nebo že člověk je Božím dítětem. (Bible jistě zná i lidskou malost, a tak dodává: „člověk je jen vánek pouhý“, čteme v žalmu (Ž 39,6), „prach jsi a v prach se navrátíš“, zanedlouho pokračuje První kniha Mojžíšova. Ale zpátky k našemu tématu.) Bible nám neříká, v čem se člověk Bohu podobá, v čem je ten obraz. A tak se můžeme ptát, v čem se člověk blíží našim představám o Bohu. Platón učil o dokonalých nebeských vzorech věcí, které se jen nedokonale zrcadlí zde na zemi (podobenství o jeskyni). Některá lidská slova se tak dají chápat: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec.“ Jenže v čem je ta dokonalost? Jsou Božím obrazem více lidé tělesně krásní, kypící zdravím, ti, kdo nás oslní svou inteligencí či šarmem než oškliví, nemocní, prostí a nenápadní? Jedna nemocná studentka napsala práci „Postižený člověk jako obraz Boží“. Když jsem nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, že Bible na řeckou představu „krásný a moudrý“ vůbec neklade důraz. Naopak, člověkem Božím je v Bibli často člověk nemocný – Job, pronásledovaný – David, pohrdaný a hynoucí jako žalmisté i Kristus na kříži. Bůh sám je popisován jako trpící ať utrpením svého lidu, nebo tím, že se mu jeho milovaný lid vzdaluje a odcizuje. Bůh je popisován jako milující i žárlivý. To, v čem je člověk Božím obrazem, je tedy spíše lidská schopnost žít život ve vztazích, které jsou někdy komplikované a neopětované, ve vztazích, které pro člověka kromě radosti znamenají i utrpení.

Bible však prostě říká „Člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“. A tak zůstává tajemstvím, v čem je člověk obrazem Božím. A to je dobře, protože vlastně nemůžeme nikomu – ani tomu, koho nemáme rádi – upírat, že je Božím obrazem. Obrazem Božím je tedy i ten, kdo je pod obraz, kterého bychom – kdyby to záleželo na nás – už dávno jako obraz Boží zamítli. Je jím každý člověk, ať je jakýkoliv.

Tím, že nám Bible říká, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, nám sděluje také něco velmi důležitého. Tam, kde se člověk setkává s druhým člověkem, se setkává také s Božím obrazem. A když druhého míjí, míjí se v něm s obrazem Božím. To nejdůležitější na světě tedy není žádná ideologie, soustava myšlenek či ideálů, ale člověk. To, co má ve světě cenu, kvůli čemu zde svět je, je člověk. Protože každá lidská bytost je Božím obrazem a představuje jedno zcela originální znázornění Boha. Chování k druhému, bližnímu, se tedy stává i chováním vůči Bohu. Kdo druhému pomáhá, třeba jen tím, že mu uctivým chováním pomůže zvýšit sebevědomí, ten pomáhá zřetelněji ve světě vykreslovat Boží obraz.

Ale sestry a bratři, platí to i naopak: „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.“ (Gn 9,6) – kdo ublíží svému bližnímu, například tím, že mu nepomůže, když mu pomoci může, ten poškozuje Boží obraz ve světě. Kdo zničí druhého člověka, třeba jen tím, že ho připraví o ideály a vezme mu chuť dělat něco dobrého, zničil tím neopakovatelný Boží obraz ve světě.

Ale Bible jde ještě dále a přiznává i Adamovi schopnost tvořit ke svému obrazu. Genesis 5,1–3 „V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je Člověk). Ve věku sto třiceti let zplodil Adam syna ke své podobě, podle svého obrazu, a dal mu jméno Šét.“ Děti jsou obrazem rodičů – rodiny přece pozorně sledují, v čem jsou malé děti vzhledem podobné svým rodičům, a rodiče pak u svých dospívajících dětí sami pozorují, v čem jsou jim jejich děti podobné i vnitřně, povahou, osudem.

Jenže dnešek před nás staví ještě další otázky. Vyjádřil je vlastně už Karel Čapek ve svých hrách Adam Stvořitel a RUR. Lidstvo se blíží k okamžiku, kdy dokáže vytvářet život podle svého přání a obrazu – a již teď ho umí všelijak modifikovat. Často se s tím setkáváme pozitivně, v lékařské vědě: už teď pomáhá genetické inženýrství mnohému (a protože se jedná o záchranu života, je dnes např. i v Izraeli stádo geneticky modifikovaných prasat, jejichž srdce jsou schopna žít v lidském těle).

Jenže když člověk slyší např. o válečných robotech, dnes běžně používaných v různých konfliktech, cítí obavu a táže se: Kdy to, co člověk vytváří ke svému obrazu, už vůbec přestane být lidským? Co pak zbude z člověka, Božího obrazu?

Vážení přátelé, naštěstí ještě i dnes člověk zůstal člověkem a v druhých můžeme vidět obraz Boží. Ale může člověk vidět obraz Boží také sám v sobě? Nezpychne tím, třeba jako ti, kteří zdůrazňují duchovní dary ve vztahu sami k sobě? Pohleďte na Ježíše. Věříme, že Ježíš svým jednáním zobrazoval Boží vztah k lidem. Apoštol tak jasně viděl v Ježíšově jednání skutky Boží, že o něm napsal: „On je obraz Boha neviditelného“ (Kol 1,15). Boží obraz je tedy také rolí, kterou má člověk naplňovat vlastním jednáním. Věřící je totiž reprezentantem, představitelem toho, v co věří. Tak si podle něj ostatní vytvářejí jak obraz o jeho víře, tak i o Bohu, jehož zde představuje. A tak, když o sobě přijmeme, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, můžeme to brát jako gratulaci, ale i jako poslání. Poslání vidím hned na dvou rovinách: Jako lidé máme svým chováním mimolidskému stvoření zobrazovat vztah Stvořitele, o němž věříme, že světu dal vzniknout, a nepostřehnutelně ho udržuje. A jako křesťané svým chováním zobrazujeme svému okolí to, čemu věříme, dobrotu chování Ježíšova: „Žijte vzorně mezi pohany, tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu“… „Kristus vám zanechal příklad, abyste šli v jeho šlépějích“.

Amen.