ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

3.5.2009: Milí přátelé, YMCA vás srdečně zve 10.5.2009 na tradiční zahradní slavnost Ke Dni Matek, která se koná na Jižním městě v Modletické 1404. Více se dozvíte na www.mc-domecek.cz nebo poutač v dokumentech v doc formátu i v v pdf formátu.
23.4.2009: Liběchovsko – 23.5.2009 sborový výlet pro velké i malé. Pozvánku s podrobným itinerářem sestry Marty Hrabákové najdete v nepravidelných akcích nebo podrobně v dokumentech.
29.3.2009: Vážené setry a bratři, po roce se opět sejdeme na tradičním, velikonočním Jedení beránka. Setkání se koná 8.4 2009 od 18.30 hodin v malém domečku. Všichni jste srdečně zváni. Více aktualit

Bratr Pavel Rejchrt - 20.6.2010

Sestry a bratři,

když jsem na tomto kázání pracoval, velice mě oslovil názor valdenského teologa Paola Ricca, pracovníka jedné organizace, která bojuje proti mučení vězňů ve světě. (Cituji:) „Když se Bůh stal člověkem v Ježíšovi, zvolil si úděl mučedníka, nikoli mučitele.“

Směl jsem si díky zmíněnému bohoslovci znovu živě uvědomit proti převažujícím tradičním představám, jež mnoho lidí uvrhly do ateismu, že Bůh není naším katem. Hlásí se naopak k lidské bezmoci a úzkosti a je s ní solidární natolik, až jako by se vzdal své všemohoucnosti.
O této Boží cestě k nám lidem od malička sebevědomým, dravým a asertivním, jak nás těmto postojům učí současná společnost, mluví Kristův kříž. V konfrontaci s křížem člověku dochází, že nic nemá a že se může jen chvět: doslova nad svým odhalením, nad ztrátou kostýmů a masek, nad svou nahotou a prázdnotou před svatým Hospodinem. A tam, kde je člověk takto dopaden a usvědčen, kde tento soud o sobě přijme, ho chce Bůh, ten zvláštní soudce, svou spravedlností zachránit. O této spravedlnosti, nevídané a neslýchané, nám svědčí kříž.
Kdo však „uvěřil kázání našemu“?, jak praví Izajáš. Když se totiž zamyslíme nad tím, co nás obklopuje, nad výsledkem křesťanských evropských dějin, zjišťujeme, že prakticky dnes žijeme na ateistickém kontinentě. A býváme na to jako Evropané dokonce hrdí. Žádnému jsme nikdy nesloužili, pravili Kristovi oponenti v dnešním přečteném janovském oddíle. Nepotřebují, aby je někdo poučoval o svobodě. Také my míváme svobody plná ústa a plné noviny, bohužel se nám nějak vypařil obsah toho slova. Můžeš skoro všechno, ale nevíš, k čemu to je. Chybí smysl a cíl. Dokonce se někdy velebí tato bezcílnost a nesmyslnost jako to vskutku nejlepší, jako to na celém světě nejlidštější a nejhezčí. Tu a tam se i v naší svobodné společnosti zvednou vlny násilí až vražedného, které nechápeme a nevíme, jak proti němu postupovat. Každému přece dopřát maximum volnosti, to jsme si vytkli jako zásadu přímo posvátnou, a náhle ta volnost působí závrať a zhnusení. Co dál? Dál už nic.
Nikdo neví a vědět ani nechce, ale přesto se omílá neochvějně heslo, že jsme svobodni, a nikterak se ani po všech debaklech neumenšuje naše až pod kůži zažraná hrdost, že prý vedene jako bílá rasa ke svobodě celý svět, kdy všichni se budou těšit ze zaplavujících vynálezů téměř božsky všemocné a invenční digitální techniky, z dokonale proorganizované celoglobální turistiky, z vytouženého nicnedělání plného rozkoší rajských i pekelných.
Ale co bychom nalezli v Evropě v několika dřívějších stoletích, když pomineme nepatrné menšiny a vzácné výjimky, opravdu křesťansky přitažlivěho? Zdá se, že teismus sám o sobě nic neřešil a nevyřešil, neboť i Kristus pravil, že můžou vás stíhat a zabíjet a přitom se domnívat, že tím Bohu slouží: Zajisté, mučírny inkvizice, heretici hořící na hranici, okázalá autodafé zvláště ve Filipově Španělsku a jezuita Daniel Pelikán v osmnáctém století, který v Litomyšli přihlíží skoro smrtelnému umlácení chyceného evangelického exulanta Jana Jílka, aby ho prý o to spíš vrátil do lůna církve údajně jediné pravé. A o století dřív se protestantský Lord Protector Cromwell naopak vyznamenal zvěrstvy na katolickém irském obyvatelstvu. O násilnostech církve na Židech dnes kvůli krátkému času pomlčme, jsou o tom beztak celé knihy. Smutná bilance. Snad bychom to už měli zabalit. Takový bývá pocit křesťana z jeho křesťanství.
Někdy jsou slyšet po církvi nářky, že prý mluvíme pro svět nesrozumitelně, neaktuálně, zastarale. Jenomže problém tkví často v nás samých. Že vlivem velkého roztěkání a všeobecné dnešní povrchnosti už nerozumíme své víře a že neumíme proto posoudit, co nám evangelium opravdu vnitřně dává a do jaké míry proměňuje náš život. Chybí nám odpovědná sebekritika, duchovní soustřednění. A proč by si potom měli ateisté nebo třeba buddhisté křesťanské víry cenit?
Ale z druhé strany, ani naše nejvážnější náboženské sebezkoumání by nám nakonec nepomohlo, kdyby nepřišla Boží pomoc, o které ještě promluvíme, úplně odjinud než je naše přemýšlení, ba než je i sama naše víra, než jsme prostě my sami. V tom nejhlubším se pokaždé stejně jen zaplétáme. Bloudíme podobně jako naši předkové jen v částečných pravdách a lidských omezeních a slabostech. Z tohoto hlediska jsme, pokud bychom zůstali jen u svých možností či spíš nemožností, stále jen služebníci hříchu. To slovo nemusí značit hned třeba vraždu a vůbec zlý čin. Hřích je i namočenost do neprůhledných pololží a machinací, které světem vládnou, a jichž je bezpočet. Služebník nezná vůli tohoto pána, říká Ježíš, nevíme, komu ve světě doopravdy k čemu dopomáháme. Vždyť to známe: Kolikrát jsme v tomto světě něčemu naletěli, ale bylo pak vždycky už pozdě. Z těchto intrik světa, jejichž jsme obětmi, ale i spolustrůjci, nás může vykoupit jen Pán jiného domu, Boží Syn v domě Otcově.
Zřídkakdy ale máme odvahu vidět svou situaci natolik beznadějně, abychom toužili, ba vězeňsky úpěli po duchovním vysvobození. Člověk nechce být přece pesimistou. Odmítá vidět dům světa příliš černými brýlemi. A tak si pro jistotu nasadí růžové. Jenomže realitu tím postihne ještě méně. Každého z nás, jak tu sedíme, si můžou sice na světě cenit za ledacos, a je to hřejivý pocit a je to i jistě lepší než nevděk, a drží nás to dlouho nad vodou, že přece pro někoho něco znamenáme, ale odevšad, bratři a sestry, budeme – a naše nejhlubší srdce to dobře ví – nakonec přes všecku lásku a obdiv vypoklonkováni, každého z nás vyhodí, nejpozději až budeme umírat, z bytu tohoto světa.
Hřích je totiž zlý domácí. Lačný restituent. Na všechno se vrhá. A rád dává svým nájemníkům výpověď. Tohle mi patří, řekne, i když pravdu nemá. Tvůj život mi patří, všecko, cos tu dělal, co tu zanecháváš, já mám v tom prsty, já tě doprovázel, já se do všeho míchal, abych to dostal, ano, abych tebe dostal. Už tě mám, už jsi vyvrácen, už z kořenů jsi vyťat, už jsi odsouzen.
Hřích nemá právo soudit, ale jak víme z některých míst bible, ďábel se tváří tím nejspravedlivějším a žaluje na lidi a dokonce volá Boha k odpovědnosti, že nechce s člověkem pořádně zatočit, jak se dovídáme například z knihy Jobovy.
A tak hřích jako mocnost, která člověka drtí a vysává coby zlý domácí naší pozemské existence, spolupracuje s pomíjitelností a marností všeho. Naše dobré snahy se hroutí, nová generace má jiné představy, život neustále protéká mezi prsty do nenávratna i s krásnými vzpomínkami a to černé propadliště před námi člověka věru děsí. A žádná paměť nevydrží, vyhasneme v srdcích i těch, kdo nás opravdu milovali. Vždyť oni přece jdou a půjdou stejnou cestou. Svět a příroda zkrátka nejsou laskaví ani vděční ke svým dětem.
Jak jinačí je Syn Boží, Syn v domě Otcově! Vysvobozuje nás ze hříchu, z pařátů pana prokurátora a pana exekutora, ze smrti, která těmto pánům slouží, z chapadel a mučicích kleští trvalé nelásky, ba spíš brutality, kterou nalézáme v dějinách i v kosmu, vysvobozuje nás i od nás samých, od toho hrozného otrokáře, jímž je sám sobě nevykoupený člověk, v tom velmi podobný samému ďáblu, kterého jsme před chvíli uvedli na scénu v některých jeho podobách: Člověk se sám pořád mrská, nebo si lichotí. Cukr a bič. Pořád: Tohle dělej, tohohle dosáhni, když ne, tak to mocí vezmi, dobývej, zajištuj, buď nesmrtelný: Nebo jindy naopak: Všechno vem ďas, po nás potopa, urvěme, co se urvat dá, carpe diem, říkali už ve zhýralém starém Římě.
Svět je už po několik milénií v podstatě stejný, nesmí nás mást záplava té pokaždé nejposlednější techniky. Služ ďáblu, říkali až tak do baroka, peklem se ti odmění. Věru víc než pravdivé, ale kdo tohle unese? Doba nás vodí za nos, média, všecko. Ale kárat mravy nebudeme. Efekt to stejně nemá a podstata věci tkví jinde. Vysvobození Boží nadchází člověku toliko v největším Hospodinově mučedníku: v ukřižovaném Ježíši kotví naše spása, to, milí křesťané, vyznávejme.
Mučedník Ježíš z Nazareta, mučedník sám Bůh, neumíral nadarmo. Vydobýval pro člověka jeho spasení, tímže vzal na sebe břemeno zla, soudní křivdu, nezasloužené rány, zvěrstvo bičování a trnů vrážených do čela, sprostý posměch sadistů, všechno co na něho uvalila směsice odpůrců a katanů, vzdělaných i tupých, zbožných fundamentalistů, i skeptických cyniků, všechny odrůdy lidstva ve svorné zuřivosti, aby sám tuto mocnost zla, v posledu ďábelského, metafyzického, rozrazil svým nenásilím, svým neodplácením ranou za ránu, svou prosbou za odpuštění nepřátelům. A trpěl takto Kristus, aby se bezbožník obrátil a živ byl. Aby sebe unesl. Aby uvěřil, pokud se napřed v zaslouženém otřesu a zoufalství sebou důkladně potrápil, že je mu pro Krista odpuštěno, že je zproštěn obžaloby a očištěn.
Jistě platí Pavlův výrok, že pokud Kristus nevstal z mrtvých, pak je marná všechna naše víra. Jistěže. Nicméně kříž přeskočit nebo vynechat nechtějme. Nespěchejme příliš rychle a snadno k prázdnému hrobu. Vcházejme všichni těsnou branou. Ať nás kruší ten kříže skandál, ať probouzí naše svědomí, ať nás bolí naše zapomenuté hříchy. Abychom skrze kříž prohlédli a poznali pravdu, která nás jedině může a chce osvobodit od nesmyslnosti života, i od úzkosti smrti a od děsu z nicoty či z věčnosti.
Neprosím, Otče, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od toho zlého, se přimlouvá Pán za své učedníky. Jde však o to, abychom se těmi jeho učedníky a učednicemi z Boží milosti skutečně stali. Přesvědčenými stoupenci Toho, při němž nebylo podoby ani krásy. Který nikdy neseděl na absolutistickém trůnu, jak ho tam ve svých představách posadily různé církevně mocenské ideologie, aby účinkoval jako rozhodčí politických intrik a posvětitel právě našich zbraní a který ani ze své domněle krutovládné soudní pravomoci, jak by si přály všechny možné inkvizice světa, sám nikoho nemučil a na kříž nepřibíjel, nýbrž tam naopak jednou provždy sám visel za mne a za tebe. Aby sňal břímě našeho hříchu a my směli svobodně vydechnout a zbavit se konečně svého obludného sebevědomí, prý zdravého.
Kéž bychom znovu nalezli ve světě zavalujících reklam a přeplněných dálnic ztracenou cestu k našemu ukřižovanému Spasiteli. Bude to doopravdy jeho cesta k nám, kteří z různých důvodů jsme na něho i v církvi pozapomněli, či kterým vymizel ze srdce již úplně pod ohlušujícím řevem a oslňujícími triky tohoto megalomanského věku.
Tato pěšina či skoro trestní ulička bezbranné, různým ranám vystavené Boží agapé se vine nadále, po Kristově vyvýšení k Otci, strádáním různých jejích nositelů a svědků, Ježíšových bratří a sester nejmenších, o nichž se v tomto stadiu světových dějin doslýcháme především ze zemí, kde vládne ideologický nebo fundamentalistický teror, často ovšem na pozadí nejpřízemnějších zájmů a svárů ekonomických. Syn člověka je od novozákonních dob dále a až dodnes a ještě i zítra přítomen jako spása, ale i jako soud světa v Jeho utajených spolutrpitelích, kterým patří Kristova blahoslavenství, slib budoucího království a jinak nic než ústrky a pronásledování. Stále je tomu tak, svět není po této stránce v žádné epoše výrazně jiný, většinou ty slabé a bezbranné, ty „naivní“ podtrhne, převálcuje a rozdrtí. Kdo naopak, na rozdíl od „běžné praxe“ setře na světě v jakémkoli utrpení alespoň v míře svých možností nějakou slzu, zažije už v té vteřině blízkost Toho, který jinak našim teologickým teoriím a vznešeným spekulacím suverénně uniká.
Vždyť Bůh přišel mezi lidi, především mezi ty sužované. Pátrejme tedy po místech, kde nemá zastání. Určitě se najdou i u nás. Vyjděme k němu z našich akademických ulit, z našich církevních ghett, z úzkostlivého oplocení našeho establishmentu. Opusťme naše nekonečná jednání se státem, snahu se nějak včlenit, mít uznání, respekt, ba i ten majeteček. Možná, že pak toho utajeného Krále, který se podle Luthera skrýval a skrývá na světě v opaku všeho luxusu, prosperity a společenského lesku, najdeme rychleji, než jsme se nadáli.
Nevyzpytatelná je cesta Boží trpící lásky, bojuje o spásu lidí, o jejich vnitřní proměnu, ale nikomu ji nevnucuje. Proto trpí a čeká na své kající násilníky pod křížem. Ale i ona jednou uzavře bránu. Ukončí své dějiny bolesti. Neboť dějiny oživují bolest, a té jednou už nebude, ani kvílení, ani slz. To bude vpád Boží věčnosti a konec dějin. I Jeho smutků a patálií s námi. A nevíme, jak ještě dlouho bude Bůh pít tento svůj hořký kalich, když nakonec jedině On smí a může říci: dost! Je zde zatím v této světem odmítané podobě své nouze, bídy a pohoršující ošklivosti, než přijde s mnohými úkazy a otřesy po druhé, ve svém Majestátu a planoucí Slávě, aby sčetl, zvážil, rozsoudil a uzavřel tento náš svět a čas.

Amen.