ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Poslušnost - kázání Petra Krause 3.6.2007

Modřany 3.6.2007

O POSLUŠNOSTI Mat. 21, 28 – 32

Řekneme-li „poslušnost“, není to nic, co by dnešnímu člověku nějak zvlášť vonělo. Lidé si rychle zvykli ohánět se svými „lidskými právy“ , svobodou osobnosti, svobodou podnikání, svobodou vyjadřování (za kterou se ovšem přečasto skrývá „svoboda“ pomlouvat a špinit), tisk křičí o ohrožení „práva na informace“, brání-li se někdo papparaziům a jejich nevybíravosti, s jakou pronikají do soukromí známých osobností. Hovořit o jakési „poslušnosti“ jako určitém způsobu chování v atmosféře, ve které (často pokrytecký) křik o právech individua je silnější než volání po jeho odpovědnosti, se pak zdá pošetilé .…

A přece, kdybychom měli jedním slovem vyjádřit základní životní postoj křesťana, byla by to – podle mého nejvnitřnějšího přesvědčení – právě poslušnost. Poslušnost je od slovesa poslouchati, které používáme ve dvojím smyslu : poslouchati jako plniti něčí vůli a poslouchati jako slyšeti, naslouchati, vyslechnouti. Oba významy spolu úzce souvisí: nemohu být poslušen někoho, když nikomu nenaslouchám, když neslyším nebo (zcela programově) naslouchat nechci.
Celé Písmo, Starý i Nový zákon, je od začátku do konce o poslušnosti člověka – jako individua i jako lidu – či vlastně o neposlušnosti Hospodinu.O neposlušnosti jednoho každého i neposlušnosti celých národů včetně – a musíme dodat především – jeho vyvoleného lidu. Jde o obojí význam: ne-naslouchání, ne-slyšení, zacpávání si uší i neplnění Hospodinovy vůle, i když dobře slyším a dobře vím, co od nás Hospodin očekává. Hned ovšem musíme dodat to druhé : Písmo není jen o lidské neposlušnosti, ale také o nekonečném Božím milosrdenství a odpuštění, bez nichž by Izrael nepřežil.
V Písmu sice najdeme na druhé straně příklady poslušnosti, ale jsou nemnohé : Noe, Abraham, proroci, … Mnohem více najdeme příkladů toho, jak neposlušnost vede nakonec (dříve či později) do záhuby – časné i věčné.
Otázka poslušnosti Hospodinu v Ježíšově době (ale již delší čas) zdegenerovala v Izraeli na poslušnost Zákonu. Proti poslušnosti Zákonu nelze samozřejmě nic namítat. Pán Ježíš sám měl Zákon ve velké úctě a nepřipouštěl žádné jeho zlehčování. Problém byl v tom, že dodržování ustanovení Zákona a úctu k němu Židé nadřadili jeho smyslu být člověku pomocí a radostí, vyzývající k pokoji i odpočinku, k pravé bohoslužbě i k uspořádání lidských vztahů podle Hospodinových řádů. Z charty lidské svobody a důstojnosti učinili tehdejší horlivci nástroj náboženského formalizmu a útlaku. Největším nebezpečím náboženského formalizmu není v tom, že je omezený a bezduchý a dělá z toho zásluhu, ale v tom, že zavírá oči a zacpává uši před vanutím Božího ducha. Tady je také jedna z příčin, proč se Pán Ježíš dostává tak brzy a tak zásadně do konfliktu s tehdejším židovským náboženským establishmentem. Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu – to muselo pro tehdejší farizeje a zákoníky znít vrcholně překvapivě až rouhavě. A přece byl On sám tím nejposlušnějším Synem svého Otce a k této poslušnosti své posluchače nejen vybízel, ale byl jim celým svým životem nevyrovnatelným a přece láskyplným a nepovyšujícím se příkladem.
O poslušnosti nám zanechal krásné podobenství, které je základem dnešního zvěstování. Je to podobenství velmi známé: slyšeli jsme ho v nedělní škole, v náboženství, v konfirmační přípravě i na biblických hodinách. Pokud jsem za dnešní téma zvolil poslušnost a jako biblický základ toto podobenství, měl jsem pro to dva důvody.
První je osobní. Kalendář nás občas přiměje k tomu, abychom se nad sebou zamysleli víc než jindy a pokud je ještě čas, o něco se sami se sebou ještě pokusili. A jak jinak se nad sebou zamýšlet než tak, že se ohlédnu a zvážím, jak jsem byl nebo jak jsem nebyl poslušný. Ten druhý důvod je širší. Trápí mne, že nikoli zřídka pozoruji, že se v naší církvi nebere poslušnost zas až tak vážně.
Přijměte tedy toto kázání jako příspěvek – podnět – k zamyšlení nad poslušností, kázní a odpovědností jednoho každého z nás, nad poslušností ve sboru a odpovědností za sbor, nad poslušností církve a za naši odpovědnost za církev. A určitě v rodině a za rodinu. Křesťanova poslušnost a odpovědnost je jedna a je nedělitelná.
Otec posílá své dva syny – jednoho po druhém – do práce na vinici. Vinice vystupuje v Ježíšových podobenstvích nejednou, byla rodinným stříbrem majetku rodiny, byla hlavním předmětem dědictví, dědictví po otcích, čili částečkou země, dobytou Hospodinem pro svůj lid. Vzpomeňme na vyprávění o Nábotově vinici …

V našem příběhu tedy vyzývá majitel vinice své syny k práci. Jednoho po druhém. Ne čeledíny, ne nádeníky, ale své syny, tedy dědice (spoludědice). Mohli bychom očekávat, že synové přijmou otcovo pověření k práci nejen z povinné úcty k hlavě rodiny, ale i proto, že vědí, že půjdou na své dědictví a budou tedy pracovat „na svém“ a postupně se i vpravovat do jeho správy. Otcova výzva je zesílena časovým určením: ne „až někdy“, „až budeš mít čas“ nebo dokonce „až se ti bude chtít“, „až se ti to bude hodit“, nic takového. Příkaz je nepříjemně jasný: jdi dnes, dnes je tvé práce zapotřebí!
Právě v konfrontaci s takto jednoznačně formulovaným úkolem se prověřuje synovská – a nejen synovská – poslušnost.
Podívejme se na náš příběh právě z tohoto hlediska, vždyť právě proto jej Ježíš vypráví: kdo vyplnil otcovu vůli: kdo tedy byl – jinými slovy – poslušnější?
Přísně vzato, nebyl z nich dokonale poslušný ani jeden.
Začněme s tím druhým, s tím, který na otcův příkaz reagoval – dnes bychom řekli – positivně, vstřícně, alespoň pokud jde o slovní odpověď. Ta odpověď je velmi zdvořilá a odpovídá tehdejšímu postavení otce v tehdejší rodině: „Ano, pane!“ Tedy žádné takové jako: „Jasně, jdu na to“, nebo snad „Klídek, otecko, všechno se zvládne, buď v pohodě“ nebo jak jsme dnes zvyklí, že nám děti odpovídají, když si dovolíme něco po nich chtít. Žádná žoviální důvěrnost, nýbrž: „Ano, pane“. Takovouto odpovědí dává syn najevo, že otcova autorita je pro něj absolutní a mimo diskusi. Žel, zůstalo pouze u této zdvořilosti. Můžeme jen spekulovat o tom, proč se tento syn, tak krásně poslušný ve slovech, ukázal jako neposlušný v práci. Možná, že se chtěl kladnou odpovědí jen otci vyhnout, aby na něj dál nenaléhal, protože měl své práce dost a věděl, že na tu vinici nepůjde, možná, že jít opravdu chtěl, ale něco mu do toho – jak i my s oblibou říkáme – přišlo, možná, že něco opravdu vážného, a tak nešel, prostě mu to nevyšlo. Ať už tak či onak, svůj slib daný otci, téměř slavnostní přijetí úkolu, nesplnil. Jaké zklamání tím musel svému otci připravit!
A dostáváme se k synovi, který v příběhu vystupuje jako první. Příkrost jeho odpovědi bere dech dokonce i dnes: takhle se odpovídá otci? To se nemohl trochu ovládnout a odmítnout alespoň zdvořileji? Ale co hlavně: svou vůli a náladu nadřadil vůli otcově! To byla vlastně vzpoura! V Izraeli byla vzpoura proti otci považována za vzpouru proti Hospodinu a také velmi přísně trestána, až i ukamenováním.
Naštěstí se syn, který se otci slovně zprotivil, rychle vzpamatoval, litoval svého rozhodnutí, a šel pracovat. Chtěl bych podtrhnout právě tuto větu z 29. verše: „Ale potom toho litoval a šel“. Je dobré, že své odpovědi otci litoval, podstatné však je, že nezůstal u pouhé lítosti, ale šel, šel pracovat a ukázal tak, že toho opravdu lituje, a že projevem lítosti může a má být něco velmi praktického: práce a – snad můžeme dodat – služba.
Po příběhu o otci a jeho dvou synech následuje Ježíšova otázka: Kdo z nich splnil otcovu vůli?
Tentokrát se posluchači, kterými byli – jak vyplývá z předchozího textu – velekněží a starší lidu – ani nemusí radit, jak odpovědět. Odpověď je přece jasná, proč se nás ptá na takovou trivialitu? Nedošlo jim, že když Ježíš klade otázku, pak to není proto, aby si ověřil intelektuální zdatnost či theologickou vyspělost posluchačů, nýbrž proto, aby je položená otázka vedla k zamyšlení nad sebou samými, aby s nimi alespoň trochu pohnula a oni opustili stojaté vody vlastní samospravedlivosti a přesvědčení o své výtečnosti a zbožnosti. Ježíšova otázka s těmito vzdělanými a ctihodnými posluchači v tomto směru nepohnula, nic nepochopili, a tak v klidu a možná i se shovívavým úsměvem odpovídají, že ten, který přes slovní neposlušnost šel nakonec pracovat. Vždyť přece činy, skutky i práce je víc než slova. Možná, že čekali, že je za tuto odpověď Pán Ježíš pochválí. Ale nestalo se tak.
Odpověď Pána Ježíše je jednoznačná a posluchače musela pobouřit: dávat nám za vzor celníky a nevěstky, něco takového si k nám dosud nikdo nedovolil!
Náboženská elita, ke které v našem příběhu Pán Ježíš hovoří, dobře znala prorocké poselství Jana Křtitele, křičícího ku pokání, ke kterému zůstali hluší. Zůstali k němu hluší nejen na začátku, ale i když viděli, že kázání Jana Křtitele vzali vážně hříšníci, lidé, se kterými slušný žid nesedl za jeden stůl. Ale mnozí tito vyděděnci prohlédli, začali litovat svých hříchů a selhání a pro tuto lítost a prosbu za odpuštění předcházejí do Božího království ty, kteří jsou si jisti svou zbožností a bezúhonností, jako by žádné odpuštění a tedy ani Pána Boha nepotřebovali.
A co tedy já a co tedy my? Jak je to se mnou a jak je to s námi ? Jak je to s mou a jak je to s naší poslušností?
Pokusme se podívat na sebe skrz toto podobenství a osoby, které v něm jednají.
Nejprve otec. Vede své syny k pracovitosti a odpovědnosti. Prokázal velkou otcovskou lásku a trpělivost, když na odmítnutí poslušnosti nereagoval rázným a okamžitým protiopatřením. Dal svému vzpurnému synovi šanci a jak se ukázalo, učinil dobře. Onen zprvu neposlušný syn se vzpamatoval a zalitoval a poslechl.
Jak vychováváme k poslušnosti, k té pravé křesťanské poslušnosti a odpovědnosti své děti? A opravdu je k tomu vedeme? A co když se nám to nedaří? Umíme dát – skrze odpuštění – další šance.
Druhý – ten přezdvořilý syn – zůstal u prázdné úcty, u hezkých slov, u poslušnosti jen ústy.
Myslím si – a asi nebudu daleko od pravdy – a sám za sebe tak musím vyznat, že se podobáme jednou tomu zdvořilému, ale prakticky neposlušnému, po druhé tomu odmlouvavému a trochu nerudnému synovi, který sice nakonec svůj úkol splní, ale musí u toho mlátit ústy nebo dělat všelijaké drahoty. A tak je tomu i s námi: Jednou máme plná ústa onoho „Pane, Pane“, ale skutek utek´, podruhé se necháváme prosit a všelijak přemlouvat, i když je nám jasné, že to nakonec uděláme. Ještě že máme na nebesích Otce, který má s námi tak vpravdě andělskou trpělivost.
Myslím si však, že se všichni nakonec nejvíce podobáme Ježíšovým posluchačům. Chodíme do kostela, byli jsme konfirmováni, občas přijdeme i na biblické hodiny a tu a tam známe i něco z křesťanského učení. A hlavně – jako ti Ježíšovi posluchači – máme pohotové odpovědi – skoro na všechno a skoro vždycky. I nám je všechno jasné. A také bychom se divili, kdyby nám dal Pán za příklad účinné lásky a tedy větší blízkosti Božímu království někoho z těch, kteří nemají s církví ba ani s křesťanstvím nic společného, ale kdo byli pohnuti ve svých srdcích soucitem, a prokazují milosrdenství a pomáhají a slouží a zastávají se ukřivděných a slabších a jsou tak poslušni Božího přikázání lásky k člověku.
Ale ať už se podobáme více či méně jednomu nebo druhému synu nebo se vztáhneme k tehdejším Ježíšovým posluchačům, jsme zajedno v tom, že všichni – tenkrát jako dnes – jsme odkázáni na našeho nebeského Otce, protože nikdo se neobejdeme bez jeho trpělivosti s naší neposlušností a bez jeho odpuštění.
Ale nezapomněli jsme na nic? Probrali jsme opravdu všechny „jednající osoby“ příběhu?
Samozřejmě, že nikoli. Jako bychom zapomněli na toho hlavního, totiž na vypravěče podobenství. A přece je to On, Ježíš, koho nemůžeme, hovoříme-li o otcovství a synovství a poslušnosti nikdy vynechat. On je ten pravý Syn, nejen volající „Otče“, ale i Syn nejposlušnější, až po smrt na kříži. Skrze jeho poslušnost máme naději my všichni – tak málo poslušní synové, dcery i otcové a matky. Naději mají všichni, kdo o odpuštění našeho nebeského Otce stojí a v pokoře svého srdce o něj prosí.
Za tuto naději, naději pro udělení občanství v nebeském království, buď pochválen Bůh Otec, Syn i Duch svatý.

Amen