ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

kázání - Zvonek Šorm - květen 2006

Text: Řím 12, 17 – 21

To, o čem apoštol Pavel píše v tom dnešním biblickém oddíle, není vlastně nějaké nové téma. Jako jistý náznak, jako jisté předznamenání zaznělo již minule, a to sice v onom apoštolově povzbuzení, které říkalo: „Dobrořečte protivníkům svým, dobrořečte a nezlořečte. Žehnejte pronásledovatelům, žehnejte, neproklínejte“.

Ale to bylo skutečně jen předznamenání. Hlavním tématem se apoštolu Pavlovi stalo až v tom oddíle dnešním. A že je to téma důležité, o tom asi není třeba nikoho příliš přesvědčovat. Konečně, kdyby tomu tak nebylo, apoštol Pavel by mu jistě tolik pozornosti a prostoru nevěnoval.
Až dosud totiž apoštol Pavel mluvil více méně o sboru, o křesťanském společenství: o tom, jak to v něm funguje; co je pro něj důležité a příznačné, jak se zkrátka víra projevuje především uvnitř tohoto společenství.
Jenomže člověk víry, křesťan přeci nežije jenom ve sboru. Žije i mimo něj. A dokonce převážně žije mimo něj – s lidmi a mezi lidmi, kteří – co se týče věcí víry, náboženství či přímo křesťanství – jsou naladěni velice různě: od nezájmu a lhostejnosti až po vyloženě pohrdavé či nepřátelské postoje.
Člověk se tu může cítit nesvůj. Může mu to být nepříjemné. Může to vnímat jako cosi traumatizujícího. Však ono nepochopení či přímo nepřátelství skutečně není – jak dobře víme – nic příjemného, nic , co by člověka zrovna těšilo. Snad i proto se v takových situacích člověk „stahuje“. Uzavírá se. A takovým situacím se vyhýbá. Vytváří si svůj „malý svět“, kde se cítí dobře a bezpečně, a ostatní vymazává, gumuje. Snaží se nevnímat.
I sbor, křesťanské společenství se jistě může stát takovým „malým světem“. Jenomže, je to tak dobře? Člověk jistě potřebuje souznění, porozumění, pochopení. Potřebujeme mít kolem lidi, kteří jsou „naladěni na tzv. stejnou vlnovou délku“, lidi, se kterými můžeme sdílet obdobné hodnoty, lidi, kteří nám přinejmenším rozumějí. Vzpomínám si, jak mi jednou jeden můj kolega, který se stal senátorem, vyprávěl, jak je to někdy nesmírně těžké s některými lidmi jen mluvit, protože zjistil, že už sám i ten slovník je úplně jiný, že někdy má pocit, že ani slovně se není možno domluvit, protože každý přemýšlí úplně jinak.
Přesto všechno však, a to si právě sám apoštol uvědomuje, přesto všechno se stáhnout nelze. Sbor či církev jako ghetto, „kde je nám dobře“ a kde „spolu mluvíme a kamarádíme“- a s tím si i vystačíme – to je vlastně protimluv. To je právě něco, co církví být přestává. Co přestává být požehnáním světu. Protože být požehnáním lze právě jen v soužití s druhými, právě jen tam , kde se nestáhnu.
A to je ta první věc, kterou ten dnešní biblický oddíl připomíná. I když to není vždycky snadné, člověk víry, ten, kdo následuje Krista, má žít v tomto světě. Nemá se z něj vydělovat. Nemá se z něj stahovat. Jinak ani nemůže být požehnáním, jinak mu nemůže být k dobru.
Jedna z knížek paní profesorky Komárkové, ženy, která se velmi zabývala tím, co znamená být křesťanem v sekularizovaném světě, nese název „Ve světě a ne ze světa“, název, který ve zkratce vyjadřuje to podstatné pro člověka víry vzhledem ke světu , v němž žijeme. (Nechala se tu inspirovat oněmi janovskými slovy Ježíšovy modlitby, která jsme slyšeli při prvním čtení.) Člověk víry jistě nežije z toho, jak to na světě chodí, není člověkem, který by jen kopíroval, co vidí kolem sebe. Naopak žije z Božích zdrojů. Z jeho slova. Proto i Ježíš říká: mé království není z tohoto světa. Ale … děje se v tomto světě, tak jako i Ježíš Kristus přišel do tohoto světa – v něm žil a pro něj žil. A to ne aby jej odsoudil, ale , aby jej spasil. Zachránil. Osvobodil.
Není tedy ani divu, že apoštol Pavel se k onomu tématu života ve světě – anebo prostěji řečeno – k onomu soužití s druhými, kteří nejenže nepatří do církve, ale kteří mohou stát přímo i proti ni, že se k němu vrací. A to důkladněji a podrobněji. Protože tady jde skutečně o věc velmi podstatnou, na níž se láme sama existence církve. To, zda je světu požehnáním, zda je mu k dobru, či zda mu je čímsi postradatelným – prostě ze světa stejně již staženým.
Ale co tedy? Jak žít v tomto světě? Jak se mít k těm, kteří nás neježe neberou, ale jsou třeba i přímo proti nám?
Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Taková je apoštolova odpověď. Odpověď, která už tady připomíná cosi základního ve vztahu k světu, k druhým lidem, a to, ať už se k nám staví jakkoli. Nikoli proti světu, ale pro svět – to je to základní, na co nemá sbor, církev, člověk víry zapomínat. Nežijeme nevraživostí, nepřátelstvím ani zapšklostí, ale duchem Kristovým. Duchem jeho smíření. Jeho odpuštění. Jeho dobroty.
Jenomže – ozve se hned červíček pochybností – copak to lze nechat zlo bez odplaty? Je to vůbec možné , a hlavně dobré, zůstat nečinný tváří tvář zlému? Neposílíme tím smělost toho, kdo činí zlé věci?
Jistě – apoštol Pavel, v tom oddíle skutečně říká: neodplácejte zlým za zlé. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale znamenají tato slova skutečně výzvu k nečinnosti tváří v tváří zlému a nepřátelskému jednání? Jde tu skutečně o to, že bychom měli zůstat pasivní a nic nedělat? A konečně – jde tu snad o to, že bychom to, co není dobré, měli nějak omlouvat, že bychom se snad měli tvářit, že je všechno v pořádku, že se nic neděje a že vlastně ani není co měnit?
To rozhodně ne. Kdo čte tato biblická slova pozorně, tak velice záhy zjistí, že nejenže nejsou o pasivitě tváří tvář zlému, ale že to ani nejsou slova, která by chtěla zlé jednání nějak bagatelizovat.
Tady jde o něco jiného. Tady jde o způsob, jak na nevstřícné, neporozumivé, ba zlé jednání reagovat. Co z něj vyvodit pro své jednání. Pro své vztahy. Pro svůj postoj k těm, kteří se chovají vůči mně nepřátelsky.
Někdy je to tak, že člověk to chce všechno vyřešit sám. A rázně. Hněvem. Odplatou. Podle přísloví:: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, neboli: jak ty mně, tak já tobě.
Je to přirozené. Ale znovu – je to dobré? Je to v duchu Kristově? Je to z víry v něho?
Všimněme si dobře: apoštol skutečně netvrdí, že zlé jednání, zloba, křivda je cosi, čím je snad i zcela zbytečné se zabývat. Že je to jen jakási podružnost. Že je to něco, co si vlastně žádnou odplatu ani nezaslouží, nad čím ani nestojí za to se hněvat. Nic takového. Apoštol jen říká, abychom dali prostor Božímu hněvu. Abychom právě nechtěli všechno vyřešit hned, s okamžitou platností. Anebo jinak řečeno: abychom právě nebyli jen jakousi odrazovou stěnou, jen jakýmsi zrcadlem, které umí právě jen odrážet. Které neumí jednat z vlastních zdrojů. A které je tak vlastně nesvobodné, protože samo jednat neumí. Které nemá prostor, pro to něco – byť jen zkusit změnit.
Tady prostě nejde o to schvalovat to, co není dobré, ale prostě jen takové nedobré jednání nepřebírat. Přesně v tom smyslu, jak o tom už kdysi mluvil žalmista, když napsal (ž 37,8): Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého.“
A s tou pasivitou – i to je falešná alternativa. Apoštol Pavel ani tady přece neříká: ničeho si nevšímejte, vytěsněte všechno zlé, ignorujte ty, kteří vám dávají najevo své nepřátelství. Buďte tváří tvář zlému jednání nečinní. Apoštol tu naopak mluví o tom, abychom nečinní nebyli a ani ti, kdo se chovají nepřátelsky, neignorovali a nepřehlíželi. Jen s nimi prostě jednali „z vlastních zdrojů“, ze zdrojů víry.
Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít. Vždyť jde právě o to být druhým požehnáním, připravovat smíření, nezavrhovat, ale ukazovat, že žít lze i jinak. Že místo nepřátelství, lze hledat právě pokoj, smíření. Že lze věci měnit.
Pochopitelně, ne vždycky lze pokoje dosáhnout. Ne vždy lze smíření najít. Ale to je jasné právě i apoštolu Pavlovi. Proto v těch svých slovech sám říká: je-li možno, pokud to na vás záleží, žijte se všemi v pokoji. Ani v tom tedy není apoštol Pavel nějaký iluzionista či naivka. Jistě však lze o pokoj usilovat. Jistě ho lze do tohoto světa vnášet. Mít dobrou vůli. Jednat v něm v duchu Kristově. Nesetrvávat v nepřátelství. Neprodlužovat ho. Neutvrzovat v něm. Neakcelerovat ho.
O tohle apoštolu Pavlovi jde. K tomu chce křesťanské společenství vést.
V tomto smyslu se mi ovšem nejeví zcela šťastný překlad oněch slovech, která následují po onom: jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho a má – li žízeň, dej mu pít; překlad, který říká: tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. Nejen proto, že v původním textu přímo o zahanbení a lítosti nic není, ale i proto, že zbavit druhého nenávisti tím, že ho zahanbím, asi dost dobře nejde. To, aby se někdo chytil za nos, aby mu došlo, že nejednal dobře a aby litoval svého jednání – to jistě nemožné není, ale tlačit někoho do kouta a dělat něco se záměrem zahanbit druhého, v tom nic moc proměňujícího není. Z toho spíš naopak čouhá lidská samospravedlnost a naše lidská touha dokázat druhému alespoň svou morální převahu. Má-li však ta proměňující a uzdravující sílu, o tom víc než silně pochybuji. A proto nikoli zahanbit, ale prostě jen jednat v jiném duchu a tak rušit atmosféru nepřátelství. A vyvádět z kouta, kde je nevraživost doma – o to tu jde.
Násilí totiž často roste právě z pocitu ohrožení a výčitky nepřátelství jen živí. Zahnat někoho jen do kouta, to je ku pokoji a smíření opravdu velmi málo. To si velmi dobře uvědomoval i Leo Baeck, poslední osobnost německého rabinátu, který sám na sobě zažil zlo a nepřátelství velmi silně, když prošel Terezínem. Přesto se v prvních letech po druhé světové válce modlil právě takto: Nechť dojdou pokoje lidé zlé vůle, a nechť je ukončena veškerá msta a všechny řeči o trestu a kárání… Všem měřítkům se vymykají činy hrůzy; jsou mimo hranice veškerého lidského chápání, a mučedníků je tak mnoho… Proto, ó Bože, nevaž vahou spravedlnosti jejich utrpení, abys je připočítal jejich katům a požadoval od nich strašlivou odpovědnost, ale nechť je tomu jinak! Piš raději k dobru katům a udavačům a zrádcům a všem špatným lidem a počítej jim všechnu odvahu a duchovní sílu těch jiných, jejich sebezapření, jejich šlechetnou důstojnost, jejich tiché úsilí při tom všem, naději, která se nedala porazit, a statečný úsměv, který dal vyschnout slzám, a všechny oběti, všechnu lásku vřelou…., všechna ta rozbrázděná a zmučená srdce, která přesto zůstala silná a plná důvěry, tváří tvář smrti a ve smrti i hodinách největší slabosti. Všechno to, ó Bože, nechť před tebou je sečteno na odpuštění vin jako výkupné, sečteno pro vzkříšení spravedlnosti – vše to dobré nechť platí a ne to zlé. A ve vzpomínkách našich nepřátel nechť nejsme více jejich obětmi, jejich noční můrou a přízrakem, mnohem více jejich pomocí, aby je opustilo šílenství….“
Tak zněla ta modlitba. Ve světle této modlitby pak jistě můžeme pochopit, že ta závěrečná výzva – nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem – se týká nejen zla druhých a v druhých. Ale i zla, které se chce zabydlet v nás. Proto platí : přemáhej zlo dobrem i v sobě. Přemáhej v sobě i onu touhu zahanbit druhého a vrátit mu všechno alespoň ve výčitkách svědomí. A raději čin to, co je skutečně dobré. Dobré pro tebe i pro druhého. Amen.

Pořad bohoslužeb s kázáním na text Řím 12, 17 – 21. Kristus zve ke své radosti. Dává odpočinout těm, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny. I nás ve.

Milost Vám- tedy – a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil… Jemu buď sláva na věky věků.

introitus: Ježíš praví: Blaze těm, kteří působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Amen. Mt 5, 9

příml. modl. + Otčenáš

poslání: 1 Pt 3, 8 – 16 požehnání: Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem… ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem. Amen. 1 Tes píseň: 182