ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

3.5.2009: Milí přátelé, YMCA vás srdečně zve 10.5.2009 na tradiční zahradní slavnost Ke Dni Matek, která se koná na Jižním městě v Modletické 1404. Více se dozvíte na www.mc-domecek.cz nebo poutač v dokumentech v doc formátu i v v pdf formátu.
23.4.2009: Liběchovsko – 23.5.2009 sborový výlet pro velké i malé. Pozvánku s podrobným itinerářem sestry Marty Hrabákové najdete v nepravidelných akcích nebo podrobně v dokumentech.
29.3.2009: Vážené setry a bratři, po roce se opět sejdeme na tradičním, velikonočním Jedení beránka. Setkání se koná 8.4 2009 od 18.30 hodin v malém domečku. Všichni jste srdečně zváni. Více aktualit

Láska - kázání Zvonka Šorma - Text: Jan 21, 15 – 19

Jak je to vlastně s láskou? Může mít člověk rád, a přece zklamat? Můžeme někoho milovat a přitom ho zapřít? Anuluje selhání lásku? Vylučuje ji? Je důkazem a znamením, že s láskou je konec? Co odpovíme? V první chvíli patrně máme tendenci zaujmout rázný postoj. Zdá se nám, že láska a selhání se skutečně vylučují – vždyť mám-li někoho rád, tak mu přece nemohu působit bolest, tak ho nemohu zapřít, zradit, zklamat. Vždyť jedno jde proti druhému. Ano, jde… jenomže: není to s tou láskou přece jen trochu složitější, než abychom si tady vystačili s kategorickými a radikálními tvrzeními typu buď a nebo? S tvrzeními, kde láska je záležitost toliko a jen lidí stoprocentně spolehlivých, kteří nikdy neklopýtnou? Kde každé selhání znamená hned konec lásky? Rozchod? Odcizení?

Odpovědí nám tu může být právě to dnešní biblické slovo, onen Ježíšův rozhovor s Šimonen Petrem. A nejen on, ale i to, co je v pozadí tohoto rozhovoru. Ten rozhovor totiž není bez souvislostí. Z něčeho naopak vychází a na něco navazuje. A to je důvod, proč jsme si při prvním čtení připomněli ještě dva další biblické oddíly – abychom si onu souvislost přiblížili a znovu oživili. V jednom , v tom prvním, Petr vystupoval velice sebejistě, sebevědomě a horlivě. Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!… I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě.“, tak se Petr zapřísahá a dušuje. Věří si. Má za to, že na něj je absolutní spoleh, že on nikdy Ježíše nezradí. Že jeho láska nemá žádnou trhlinku, že jeho věrnost nemá žádné slabé místečko. Druzí možná, Pane, ale já ne, já nezradím. Vždyť copak to jde někoho milovat a přitom ho zradit? Ano – i Petr byl tehdy horlivým radikálem, který viděl všechno jasně a ostře, a který si vlastní selhání ani neuměl představit. Ne, že by si je neuměl představit u druhých, ale u sebe to nedokázal. Vlastně tím tak dával najevo, že on se cítí být něco víc, něco lepšího, než druzí. Jistě, lidé se zrazují, opouštějí se, jsou si nevěrní, ale to jsou druzí, já takový nejsem, já nejsem jako oni – tak v tom prvním příběhu mluvila Petrova víra. Radikálně. Horlivě. Sebevědomě, ale právě také i hodně namyšleně. Nadřazeně vůči druhým. Ježíš sám byl už tehdy ovšem k takovéto Petrově víře skeptický. Nedal na Petrova veliká slova. Nepostavil Petra doprostřed a neříkal ostatním učedníkům: Podívejte se, takhle má víra vypadat! Z něho si vemte příklad. Takhle mluví člověk víry. Spíš právě naopak Petra vede k tomu, aby velikými slovy šetřil. Aby se nevzhlížel ve svém sebevědomí. Aby se na ně nespoléhal. Aby si v sobě svou sebevzhlíživou výjimečnost nehýčkal. Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Petr tomu tehdy nevěřil, nebyl s to si to ani připustit – protože si věřil. Ale… pak to přišlo. Pak přišla realita. Pak se to, o čem dosud byla jen řeč, stalo skutečností. Pak přišlo skutečné ohrožení a skutečné tlaky. A Petrova veliká slova jsou ta tam. Ani si na ně nevzpomene. Jediné, o co mu teď jde, jak z té nepříjemné situace, co nejdříve vybruslit. A tak říká: Nevím , co mluvíš. Neznám toho člověka. A zaklíná se, zapřísahá a dušuje se, že Ježíše nezná, stejně jako se dušoval před časem, že ho nikdy neopustí, že on není jako druzí. Celkem třikrát. Třikrát za sebou. V tom zakokrhal kohout; tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: ‚Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.‘ Vyšel ven a hořce plakal. Ale co teď? Navzdory své počáteční sebejistotě i ten horlivý a radikální Petr , poznal, co je to obtížené svědomí. Navzdory tomu všemu, i on selhal. I on poznal vlastní slabost. Je to však konec? Konec vztahu mezi Ježíšem a Petrem? Konec lásky? Co teď přijde? Odcizení? Zavržení? Rozchod? Jaká bude Ježíšova odpověď? Asi si ještě vzpomínáte na to vyprávění, které těsně předcházelo tomu dnešnímu janovskému textu. To vyprávění končilo společným jídlem. Vzkříšený Ježíš své učedníky, včetně Petra pozval ke společnému jídlu. A společné jídlo – to v Bibli není jen gastronomická záležitost, společné jídlo je také a právě i o smíření, o vzájemnosti, podané ruce, nabídnutém přátelství. K společnému stolu si přece nezveme ty, s kterými už nechceme mít nic společného. Na kterých nám nezáleží. To, co přichází, tedy není konec, odcizení, zavržení či rozchod. Ježíš ty, kteří podléhají slabosti, neodkopává a nezavrhuje. Nýbrž jim podává pomocnou ruku, přijímá je na milost, nabízí jim smíření. A hostí. Občerstvuje je. Z Boží strany, ze strany vzkříšeného Krista tedy zcela jistě láska lidským selháním nekončí. Neanuluje se. Není to její konec. Naopak – ona trvá, a to i navzdory našim lidským selháváním. Pán Bůh hříšné přijímá, Pán Bůh miluje i ty, kdo zabloudili – to je přeci ten nejhlavnější tón biblického evangelia. To je přeci ten nejhlavnější obsah dobré biblické zprávy. Přesto však zároveň láska není totéž, co mávnout nad celou věcí rukou, jakoby se nic nestalo. A tak přichází ještě rozhovor. Ještě je třeba si věci vyříkat, ujasnit, vyznat. Tak jako i my před večeří Páně, když přicházíme k jeho stolu, abychom se občerstvili jeho odpuštěním a jeho láskou, vyznáváme svou vinu, svá selhání a slabosti, svou víru i svou ochotu ke smíření s druhými. I tam to není jen formalita. Jen jakási ozdobná liturgická košatost. I tam je to naopak rozhovor v lecčems podobný tomu, který zde vede vzkříšený Ježíš s Petrem. Žít z Boží lásky navzdory svým selháním, občerstvovat se Kristovou milostí a počítat s jeho odpuštěním, totiž neznamená na minulá selhání nevzpomínat či nad nimi jen mávnout rukou. Žít z odpuštění a zapomenout není totéž. Odpouští-li nám Bůh, nechce abychom zapomněli. Minulost nemá být zapomenuta, ale zpracována. A tak i Ježíš v tom rozhovoru s Petrem na minulost vzpomíná. Už tím, že se ptá třikrát. Už tím odkazuje k trojímu Petrovu zapření a Petr to dobře ví. Nehraje s Ježíšem žádnou hru na schovávanou, jako že nechápe, o čem je řeč. Petr naopak ty Ježíšovy otázky chápe velice dobře, a proto je v tom rozhovoru také tak rozpačitý. Proto to z něj leze, jak „chlupaté deky“. Už má za sebou zkušenost, že rychlá a sebevědomá vyznání, mohou být také jen výrazem povýšenosti a falešné sebejistoty. A tak když se ho Ježíš ptá hned v té první otázce: Šimone, synu Janův, miluješ mě víc než ti zde? dobře v tom odkryje Ježíšův ironizující osten a narážku na svou dřívější horlivost, v níž se cítil být lepší, než všichni ostatní a v níž si hýčkal pocit vlastní výjimečnosti. Nyní už ví, že to nebylo dobré, a proto i jeho odpověď zní pokorněji. Už to není žádné chlubivé: Jistě, Pane, mé lásce a mé věrnosti se nic nevyrovná, ale mnohem střízlivější: Tyto přeci víš, že Tě mám rád. A tentýž tón pak zní i z odpovědí dalších, až v té třetí to zazní z Petrových úst zcela naplno: Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád. Pane, ty víš všecko… tak co Ti mám říkat. Nechci nic předstírat a zastírat. Mám Tě rád, to dobře víš. Ale stejně dobře víš, že můj život není prost ani slabostí a selhání… Dřív jsem si myslel, že jedno vylučuje druhé. Teď už vím, že je to jinak. A poznal jsem ještě něco jiného. Poznal jsem, že sama horlivost, byť sebevětší, zvlášť tam, kde ji člověk sytí vlastní sebejistotou a sebevědomím, taky k lásce nestačí. Taková horlivost spíš než k lásce vede k pýše. Takové horlivost svědčí spíš o domýšlivosti. Taková horlivost spíš než , aby naklonila srdce jedněch k druhým, taková horlivost spíš od druhých vzdaluje. Ale to ty, Pane, přece víš, vždyť ty víš všecko… Tobě to přeci říkat nemusím. Ne, Bohu, Kristu skutečně nemusíme říkat to, co on už dávno o nás ví. Stejně jako to věděl o Petrovi. A přece i Ježíš v tom rozhovoru s Petrem chce, aby Petr ty své odpovědi řekl nahlas. Ne však kvůli sobě. Ale kvůli němu – kvůli Petrovi. Proto aby si sám Petr artikuloval, jak to je s jeho vírou a s jeho láskou. A pak také kvůli druhým, kvůli svým spoluučedníkům, kteří byli onomu rozhovoru přítomni, kvůli okolí. Vždyť i pro ně je přeci důležité slyšet vyznání toho, který má být jejich pastýřem – co z něj vlastně mluví. Zda jen vlastní sebejistota a pocit vlastní výjimečnosti, které na druhé hledí tak trochu shora, anebo skutečně láska. Láska nedomýšlivá a nenadřazující se. To je tedy to, kam Ježíš celý ten rozhovor směřuje a proč jej vůbec vede. Ne proto, aby Petrovi něco vyčítal. Aby zpochybňoval jeho lásku. Aby ho veřejně odsoudil. Nic takového. Ježíš, přestože jej Petr třikrát zradil, jeho lásku nezpochybňuje. Ale pročišťuje ji. Tříbí ji. Skrze připomínku vlastního Petrova selhání, ji staví na mnohem pevnější základ, než je jen osobní horlivost a sebejistota. Protože jen taková láska, láska přečištěná vlastním selháním a tříbená vlastní slabostí, jen taková láska může být dobrým průvodcem. Jen taková láska může dobře nasměrovat i druhé. Vlastně se to dá říct i tak, že tím Petrovým selháním, se jeho láska neumenšila, ale naopak vyrostla, upevnila se. Získala na kvalitě. Však to tak Ježíš Petrovi i na závěr toho rozhovoru i naznačuje: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce jiný tě povedem, kam nechceš. Ježíš prostě Petrovi připomíná, že když byl mladší vedla ho spíš než co jiného, právě ta jeho horlivost a sebevědomí. Někdy pyšné, někdy chlubivé, někdy zbrklé. Na tom, co si zrovna usmyslel, na tom, pro co se zrovna rozhodl a chtěl, na tom stavěl. Teď však má objevit, že právě tam, kde jde o lásku – je to složitější. Tam si člověk s vlastní horlivostí a sebevědomím, ani jen s vlastním chtěním nevystačí. Láska není jen vlastní spontánnost. Není to je sledování vlastních přání. Neznamená chodit si jen sebou samými vytyčených cestách. Láska naopak naše vidění rozšiřuje. Netočí se jen kolem sebe… Není to už jen nějaké nezávislé chození. Láska nás naopak váže. Láska nás právě vysílá i tam, kam by se nám – nebýt lásky – vůbec nechtělo. Ale v tom je právě i její síla – že nesleduje jen svůj zájem a prospěch. Že na sebe naopak bere i břemena druhých. Tu sílu však sami ze sebe nemáme. Tu sílu je třeba někde čerpat. A tak to poslední slovo, které slyšel Petr, a které smíme slyšet i my, je ono Ježíšovo: Následuj mne. Vždyť jít za Kristem, je znamená jít právě ve stopách pravé lásky. Lásky, která se neprosazuje a která navzdory lidským selháním námi nepohrdá. Která nese a unese právě i lidskou slabost.

Amen.