ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

3.5.2009: Milí přátelé, YMCA vás srdečně zve 10.5.2009 na tradiční zahradní slavnost Ke Dni Matek, která se koná na Jižním městě v Modletické 1404. Více se dozvíte na www.mc-domecek.cz nebo poutač v dokumentech v doc formátu i v v pdf formátu.
23.4.2009: Liběchovsko – 23.5.2009 sborový výlet pro velké i malé. Pozvánku s podrobným itinerářem sestry Marty Hrabákové najdete v nepravidelných akcích nebo podrobně v dokumentech.
29.3.2009: Vážené setry a bratři, po roce se opět sejdeme na tradičním, velikonočním Jedení beránka. Setkání se koná 8.4 2009 od 18.30 hodin v malém domečku. Všichni jste srdečně zváni. Více aktualit

Zvonek Šorm - 4.11.2007

Text : Jk 1, 12 – 18

Když jsme naposledy autora Jakubovy epištoly opustili, zabýval se otázkou různého společenského postavení i různého hmotného zabezpečení nás lidí. A nutno zdůraznit, že velice překvapivě. Nevyzdvihoval a neprosazoval žádný obecný ideál, že bychom snad měli všichni být chudí či zase naopak bohatí. Ani nevolal s revolučním vizionářstvím po naprosté rovnosti všech a ve všem – což bývá stále až po dnes pro mnohé lidi přitažlivé a mají to za vrchol spravedlnosti.

Naopak bral různé sociální postavení jako něco, co k životu patří. Co je normální. A co má své reálné příčiny už třeba jen v tom, že i naše schopnosti, naše odpovědnost i naše startovní čáry života jsou různé. Někdo prostě dostal do vínku méně a někdo více.
Teď však právě jde o to, co s tím. Závidět si? Vytahovat se jedni nad druhými? Vzájemně se nenávidět? Ne – ani k tomu Jakub nevyzýval. Spíš ukázal na to, že ani jedno, ani druhé, ani nízké ani vysoké postavení, ani nedostatek ani nadbytek peněz, nejsou nějakým rozhodujícím měřítkem života. Chudoba může ponižovat a vést k závisti, bohatství zase stoupá do hlavy a může vést k povýšenosti a pohrdání těmi méně úspěšnými. Nejde tedy o to stavět nějaké ideály, spíš jde o to vědět, že Bůh hodnotí jinak a že tedy nízké postavení neznamená hned životní prohru , stejně jako ani bohatství a zajištěnost zase neznamená hned životní vítězství.
O tom tedy Jakub mluvil minule. Dnes se ovšem zase vrací k onomu původnímu tématu zkoušek, kterým celou epištolu začal.
Ale nikoli bez vnitřní souvislosti se slovy předcházejícími. A to byl i důvod, proč jsem je znovu připomněl. Protože zvládnout rozdílnost společenského postavení, zvládnout rozdílnost životního zabezpečení, aniž bych při tom upadl do závisti na straně jedné či do povýšenosti na straně druhé – i to je právě jedna ze zkoušek, ve kterých se víra osvědčuje.
A proto tu Jakub také mluví o tom, že blahoslavený je člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí dostane vavřín života, jejž zaslíbil Pán těm, kdo jej milují.
Blaženost, štěstí člověka tu tedy Jakub vidí v něčem naprosto jiném než jen v nějaké vnější úspěšnosti či nadstandartním zabezpečení. Vidí ji v tom, že člověk obstojí, že například právě nepodlehne onomu hodnocení, které se běžně nabízí – že vnější úspěšnost, vysoké postavení a dokonalé zabezpečení jsou tou pravou výhrou života, oním vavřínovým věncem vítězů. Že se naopak bude na prvním místě držet lásky k Bohu, k tomu Bohu, který nehledí na to, co je před očima, ale který hledí na srdce. K srdci.
Jakub se tu tak vlastně vrací k tomu, co říká už první přikázání desatera, k onomu: Nebudeš mít jiných Bohů mimo mne. A stejně tak jako Desatero ukazuje, proč. Ne kvůli nějakému nesmiřitelnému náboženskému fanatismu. Ale zcela naopak: proto, abys zůstal svobodný, svobodný právě i od závisti, pohrdání či modly úspěšnosti. To proto, abys zůstal svobodný k lásce. Abys unesl i nedostatek, i nadbytek a ani jedno tě přitom nepřipravilo o tvé lidství. Abys v tom všem zůstal člověkem. Bližním. Tedy slovy Jakubovy epištoly: právě proto, abys obstál.
V souvislosti s tématem zkoušek se Jakub ovšem zabývá také ještě jinou myšlenkou, totiž právě tím, že ne každá životní zkouška musí nutně sloužit k našemu osvědčení a upevnění víry. Že ne vždy člověk obstojí.
Jakub se sice, pravda, od počátku velmi snažil čtenáře svých řádků vést k jakémusi pozitivnímu pohledu na různé životní komplikace, problémy a těžkosti – abychom je vnímali právě jako zkoušky, které nás něčemu naučí, které nás upevní, které naše cítění, myšlení a vnímání prohloubí a vůbec přivedou k plnosti lidství. Nicméně to všechno ještě neznamená, že by si Jakub nebyl vědom i toho, že zkouška ve formě životních komplikací, problému a těžkostí se může také proměnit v pokušení. V cosi, co naopak naši víru naleptává, rozkládá, ničí. Co skončí zlem. Jednáním, které nevede k životu. K dobrému životu.
Jenomže , kdo za to může? – že to takhle skončí. A odkud se to zlo vlastně bere? Co je jeho příčinou? – to všechno jsou otázky, na které se nyní Jakub snaží odpovědět. Ale ty otázky samy nejsou toliko Jakubovy. Tyhle otázky zaměstnávají nás lidi vlastně pořád. Vždy znovu si je klademe a vždy znovu na ně hledáme odpověď. A protože na ně není odpověď snadná, jsou mnohdy právě i příčinou rozkladu či ztráty víry. Rozchodu s Bohem.
Když jsme ještě byli na fakultě, měli jsme na onu otázku „unde malum“- odkud zlo? naučenou odpověď. Odpovídali jsme: Od Růžičky. Růžička byl totiž farář, který napsal spisek právě s tímto názvem : Odkud zlo? (mimo jiné spisek velice poctivý). Byla to odpověď studentsky rozverná, ale zároveň i sebeironizující, vědomá si toho, že je právě těžko najít nějakou vyčerpávající odpověď, která by odrovnala všechny možné námitky. A že než si hrát na vševědoucí, že je lépe si právě třeba s humorem připomenout své meze.
To však ještě neznamená, že bychom se neměli pokoušet odpovídat vůbec. Vždyť právě to, jak odpovíme, to ovlivní a určí i naši životní víru.
Ale co lze tedy na onu otázku odpovědět? Jak na ní odpovídá biblické svědectví? Odkud se bere zlo? Může za něj Bůh? Ďábel ? Satan? Můžeme za něj mi lidé?
Probíráme-li se Biblí, pak v ní můžeme, byť ojediněle, najít i takové verše, jako najdeme u proroka Izaiáše (45,7), kde Bůh říká: Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci, či jako najdeme v Pláči Jeremiášově (3, 38), kde zase čteme prorokovu otázku: Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré? A konečně, když jsme při prvním čtení naslouchali úvodu k jobovskému příběhu, tak i tam jakoby ta Jobova odpověď jeho ženě: To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto zlé věci přijímat nebudeme?, jakoby naznačovala, že od Boha jsou právě i věci zlé.
Kdybychom ovšem všechny tyto verše zkoumali v širším kontextu, zjistili bychom, že i tyto zlé věci mají nakonec pomáhat k dobrému: že například mají Izrael vést k sebezpytování a poznání, že nevěrné jednání má skutečně zlé důsledky a že tedy není jedno, jak člověk jedná. Nebo jako v případě Jobově – i tady za dopuštěním zlých věcí na Joba je vlastně kladná Boží důvěra, že Job není žádný prachsprostý vypočítavec, který jedná dobře, jen proto, že se mu to vždycky vyplácí – jak se ho snaží očernit právě satan – pomlouvač.
A navíc Bible nikdy neřeší otázku zla jaksi akademicky, spekulativně. Čistě teoreticky. Nesnaží se zlo nějak vysvětlit, a odvysvětlit. Dát nějakou na všechny případy universální odpověď. To není záměr biblické víry. Biblické svědectví si spíš všímá životní praxe. Předně toho, že zlo tu je, že do našeho života všelijak zasahuje. A ukazuje, že jednou může být chápáno jako tzv. Boží trest. Jindy ovšem zase před takovým chápáním varuje a dává tak zřetelně najevo, že nejde o nějaké universální vysvětlení zla. Vždyť jsou i zla „nezaviněná“ a „nezasloužená“, je i utrpení „nevinných“.
Všímá si však také i toho, že i to, co je zlé, nám může pomáhat k růstu našeho lidství – učit nás trpělivosti, hlubšímu a poctivějšímu přemýšlení o životě, větší vnímavosti k trápení druhých. Jistě ne automaticky, ale může. Proto i Karel Kryl v jedné ze svých písní děkoval Bohu i za bolest, nezdar, slabost či slzy. Ale – a to je snad nejdůležitější – při tom všem biblická víra žije jistotou, že Bůh, o kterém svědčí, rozhodně není tím, kdo by si s člověkem jen tak svévolně pohrával. Že i když je Bohem svrchovaným a námi ne zcela postižitelným, přesto to není někdo nevypočitatelný, od kterého by člověk nevěděl, co má čekat a v jehož moci by se člověk stával jen jakousi hříčkou a loutkou. A že když zlé třeba i dopouští a připouští, rozhodně mu nejde o to člověka zkoupat, potopit, zničit. Že i ve zlém, ve všech zkouškách je naopak člověku pomocí, nasměrováním k dobru, k víře, k lásce, k naději.
A to je to – když se opět vrátím k Jakubově epištole – kam míří i ta Jakubova slova, která mluví o tom, že Bůh nikoho nepokouší ke zlému. I on tím chce vyjádřit, že u Boha není neprůhledného střídání dobra a zla, nýbrž že i v našich životních zkouškách je Bůh jednoznačně tím, kdo nás vede k dobrému, kdo stojí při nás, kdo nám pomáhá obstát a nikoli tím, kdo nás ke zlému svádí, kdo si s námi jen tak z dlouhé chvíle pohrává. To, zda se nám zkouška stane pokušením, zda obstojím či neobstojím, to však není věc Boží, ale věc moje. To je moje odpovědnost. Za to nemůže Bůh, ale já sám. Jakub tu konkrétně mluví o, že za to může naše vlastní žádostivost. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben vlastní žádostivostí.
Když se to ovšem řekne či přeloží takto, zní nám to dnes dosti starosvětsky a moralistně, jako že za všechno zlo mohou nějaké naše žádostivé choutky. Někteří si možná navíc ty žádostivé choutky hned automaticky spojí se sexuální oblastí.
Jenomže to by bylo právě značné zkreslení. Souvislost, v níž tu Jakub mluví, je přeci jiná. Jakub tu neřeší nějaké sexuální výstřelky. Mluví tu o komplikacích, těžkostech a problémech života v jistě obecnosti a když už konkrétně nějakou zkoušku víry uvedl, pak se týkala oněch na začátku zmíněných sociálních rozdílů, různého životního zabezpečení.
Mluvme tu tedy raději zcela prostě o lidských touhách a přáních. Ty jistě mohou být různé. Tam, kde však přicházejí věci obtížné, kde nás potkávají životní těžkosti a komplikace – právě i díky své víře a z ní vycházejícího životního stylu – tam bývá tou nejčastější lidskou touhou a přáním, zbavit se jich, utéci před nimi. Setřást je. A to zcela konkrétně projevuje i tím, že opustím to, čemu jsem věřil, že se vzdám svých dosavadních životních hodnot, že místo věrnosti – jak to i Jobovi navrhovala v těžkostech jeho žena – na Boha naopak vykašlu. Že se ho zřeknu. Ale pozor! Ta touha sama, samo to přání, to, že nás vůbec napadne, neoznačuje Jakub ještě jako hřích. V životních těžkostech nás jistě napadají různé věci, a rozhodně nejsou všechny dobré. A těžko si je zakázat. Ale o to právě ani nejde. Spíš jde o to si je uvnitř sebe vyříkat. Nedat jim volný průchod. Zvážit je. Protože my lidé dovedeme právě toužit i po tom, co dobré není, co životu neslouží. Po tom, co sice momentálně třeba i uleví, ale co v delším horizontu životu neprospívá.
K tomu, aby se z takovéhoto přání a touhy stal hřích, tedy něco, co naopak stojí v protikladu k životu, co život naopak pohřbívá, k tomu je třeba, aby přání – jak říká Jakub – počalo, aby otěhotnělo. A to nemůže samo od sebe. To záleží na tom, jak si to právě v sobě uvnitř vyříkáme. To záleží na tom, jest-li ho do života vpustíme. Jest-li mu dáme vyrůst.
Jest-li se ze zkoušky stane pokušení ke zlému tedy není Boží, ale naše odpovědnost. Bůh tu má jinou roli. On je naopak zdrojem světla – a to právě i v těžkostech. I tam, kde přicházejí temné chvíle života. I tam, kde se to v nás mele, on je naopak dárcem dobrých věcí.
Naše touhy a přání, ničím nekorigované, dáme-li jim otěhotnět, nakonec porodí hřích, který náš život umrtvuje, Bůh však – říká Jakub – nás naopak porodil slovem pravdy jako jakýsi počátek nového stvoření. Bůh nás tedy naopak vede k životu. K životu ve víře, lásce a naději. A to i navzdory těžkostem a problémům.
Ani v životních zkouškách a zátěžích tedy nejsme na všechno sami. Musíme se rozhodovat. Musíme vážit. Musíme nést svoji vlastní odpovědnost. Ale máme se čeho přidržet. O co se opřít. Máme Boží slovo. Slovo pravdy, kterým nás Bůh formuje.
A to je i důvod, proč je tak důležité mu naslouchat. Ale o tom bude mluvit Jakub zase až příště.
Amen.