ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

1. adventní - Radost nejen adventní - Zvonek Šorm

Text: Fil 4, 4 – 5: „Radujte se V Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Ž 33, 20 – 22: „Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít. Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno. Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi, na tebe s důvěrou čekáme!

My teď na nějaký čas přerušíme výklad Jakubovy epištoly, abychom se k němu – dá-li Pán – po Novém roce zase vrátili.
Nyní ho však přerušíme … protože dnešní nedělí vstupujeme do adventu, do doby očekávání, příprav i radosti. Do doby, ve které si připomínáme, že noc pokročila a den se přiblížil. A k ní, k tomu, co nám doba adventu zvěstuje, se teď chceme soustředit především.

Proto jsem také vybral ony dva biblické oddíly, které jsme četli před kázáním.
Ale nejen proto. Svou roli tu hrála ještě jedna věc. Dnes na první neděli adventní mimo jiné slavíme i první výročí otevření naší nové modlitebny, modlitebny, u níž jsme si také přáli, aby už svým ztvárněním vyjadřovala radost – radostnost evangelia, anebo jak to tehdy před rokem vyjádřil David Vávra ve své básničce, aby bylo už na první pohled zřejmé, že „ kostel by měl být o radosti, dosti.“
Tedy: radost. Radost jako spojovací článek obého. Radost jako jeden z hlavních důrazů adventu. Radost jako sama podstata evangelia. Radost jako to, o čem mluví oba dva ty vybrané biblické texty. Radost jako to, k čemu jsme apoštolem povzbuzováni.
Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se!
Ale proč vlastně? Proč bychom se měli radovat? Vždyť nám třeba do zpěvu vůbec není. Třeba zrovna prožíváme nějaké nelehké životní období: máme strach o někoho z blízkých, trápí nás nemoc, došla nám životní energie, zažíváme v rodině všelijaké neshody a neporozumění, anebo jsme přišli o práci a nevíme, jak pokračovat, máme strach z toho, co bude.
A když vyhlédneme ještě dál, za to, co se děje v našem soukromí, do společenského a politického dění, ať již u nás či ve světě, tak i tady přeci člověk najde plno věcí, které rozhodně nejsou dobré a které člověka ale ani trochu nepotěší. Spíš má obavy – co se z nich vyklube. Kam povedou. Nemáme se snad tím vším zabývat? Má nám to být všechno jedno? Radí nám snad apoštol onou výzvou k radosti to, co můžeme slyšet i z mnoha jiných stran, že to nejdůležitější je, hlavně si zachovat svou vlastní duševní pohodu a rovnováhu. Příliš si věci nepřipouštět a hlavně k nim příliš nepřekládat srdce – neboť pokud nám na něčem skutečně záleží, pak se zároveň stáváme i zranitelnými. Pak riskujeme zklamání.
Ne, sem apoštol skutečně nemíří, neboť to by pak musel rezignovat i na všechno to, k čemu křesťanská víra naopak vede: na soucit, lásku i odpovědnost před Bohem. Na milování Boha i bližního svého. Protože tady všude musí být srdce naopak v permanenci.
Stejně tak je ovšem nutné zdůraznit, že ta apoštolova slova o radosti, nejsou vyslovena ani jako nějaký příkaz – že se prostě musíme radovat. Radost, o níž apoštol mluví, není žádná povinnost, kterou by člověk musel stůj, co stůj splnit. Vždyť povinná radost nemůže než smutek a odcizenost ještě prohloubit. Člověk je pak smutný hned dvakrát: protože se neraduje a protože svůj smutek nemůže ani projevit.
Radost na povel není tedy jen nesmysl, ale je to i cosi nebezpečného a zraňujícího, co vede k pokrytectví a co zároveň i znevažuje lidská trápení a lidskou bolest. Chtít někomu, kdo zrovna prožívá trápení a bolest, násilně naordinovat radost, to je skutečně spíš vrchol lidské tuposti a necitlivosti, než cokoliv jiného – zvlášť, když bych tak navíc činil z klidu vlastního bezpečí.
Jenomže ani tohle není apoštolův případ. Už jen proto, že to, co apoštol o radosti píše, nepíše ani z tepla své pracovny, ani to nepíše jako pozdrav z dovolené u moře. I on ta slova píše naopak ze situace vcelku nezáviděníhodné, ze situace vnějšně nepříznivé a nepříjemné, neboť…. neboť je píše z vězení.
Jeho radost, jeho útěcha, jeho nadějeplnost tedy neplyne z toho, že by zrovna nic těžkého nezažíval, že by vytěsnil všechny temné stránky života, že by přehlížel všechno to, co člověku radost spíš bere. Jeho radost není radost netečnosti, ani bezcitnosti, ani slepoty. Radost plynoucí z toho, že by to, co není dobré a radostné, neviděl a ani vidět nechtěl. Jeho radost plyne z něčeho jiného. A tak to i říká.
A to je také ten druhý důvod, proč ta radost, ke které apoštol povzbuzuje – nikoli nutí, ale právě povzbuzuje – proč to není radost netečnosti, lhostejnosti či tuposti. Protože apoštol tu říká: radujte se v Pánu. Ne z toho, že je vám třeba už všechno fuk, že už vám na ničem nezáleží a všichni vám mohou vlézt klidně na záda, ale v Pánu se radujte. Odsud berte radost.
Tak jako to říkal v tom svém žalmu, jen trochu jinými slovy, i žalmista: naše duše s touho vzhlíží k Hospodinu. Z něho se raduje naše srdce…
Ani jeden, ani apoštol, ani žalmista se tedy neradují jen tak z ničeho nic. Však to ani nejde. Radost musí z něčeho vyrůstat. Musí mít někde svůj zdroj – něco, co tu radost působí, něco, odkud můžeme radost čerpat.
Stejně tak se ovšem ani apoštol ani žalmista neradují ze samotné životní nepřízně, ze samotných těžkostí života, například z onoho věznění. Ten zdroj jejich radosti je jinde. Je v Pánu, v Hospodinu, v Bohu. V jeho jménu a ve všem tom, co je obsahem tohoto jména, co se za ním skrývá. Ve jménu, které je – jak napsal apoštol v téže epištole jen o kousek dříve – je nad každé jméno, které je vrcholným jménem – právě pro ten svůj obsah, právě pro ten příběh, který se za ním skrývá.
Ten zdroj radosti je tedy právě nezávislý na momentálních okolnostech, na tom, co mám zrovna před očima. A to je i důvod, proč apoštol zdůrazňuje i ono vždycky. Radujte se v Pánu vždycky. To není proto, že by chtěl smutek zakázat, že by chtěl někoho nutit k povinnému úsměvu – však přece i ten, jehož jméno je nad každé jméno, i sám Ježíš prožil chvíle, kdy jeho duše byla smutná až smrti.
Ten apoštolův důvod je jiný. Důvodem je zdůraznit onu stálost onoho zdroje radosti v Pánu, to, že platí, že je z něj možno čerpat právě i tehdy, když nám zrovna moc do smíchu není, když právě potřebujeme povzbudit, protože na nás právě leckteré těžkosti dolehly, protože jsme právě nevytěsnily ani to, co dobré a potěšitelné není. Není to tedy zdroj dočasný, zdroj závislý na vnější životní přízni, je to naopak zdroj i do životní nepřízně, i do chvil nesnadných. Je to radost z toho, že Pán je blízko.
My tuto blízkost Boží, blízkost Kristovu chápeme dosti často časově – což jistě není špatně. Však proto tento text také zařazujeme mezi texty adventní. V adventu jsme blízko Vánoc, blízko narození-příchodu Ježíše Krista na tuto zem a připomínáme si i ten jeho příchod na konci časů, výhled ke Kristu jako k cíli dějin. I to všechno jistě má svůj smysl a svou dynamiku…. ale rozhodně to není jediné možné pochopení , jediný možný výklad onoho apoštolova Pán je blízko. Pán je nám blízko právě také tím, jak žil, tím, oč mu šlo – svou láskou a svým milosrdenstvím. Je nám blízko i kdejakou životní nepřízní a těžkostí, kterým se nevyhnul, ale do kterých naopak vstupoval a které nesl – protože právě miloval. Protože jeho láska byla právě silnější než ona nepřízeň a těžkosti, a nakonec i než sama smrt. Ta blízkost je tedy zároveň i blízkost duchovní. Je to blízkost jeho Ducha, jeho lásky. Blízkost lásky, která neopouští, která zůstává. Vždycky. Ve všem. Jako pomoc. Jako podpora. Jako duchovní moc.
Když tedy dnes vstupujeme do adventu a jsme apoštolem povzbuzováni k radosti, není to předně proto, že nás čeká doba se zvláštním kouzlem, doba plná třpytu a světel, doba mnohých koncertů a posléze i dárků a dobrého jídla či cukroví. To všechno jsou až – řekněme průvodní jevy. Něco, co je nám jakoby přidáno. Co je jistě také krásné, příjemné, a také i nesamozřejmé a na, co se pochopitelně také těšíme a co nám také dělá radost. A i za to všechno je jistě vděčnost na místě, že i takových věcí je nám dopřáno.
Ale ta radost, o níž mluvil apoštol a kterou zmínil i žalmista, ta je přeci jen zakotvena právě ještě kdesi hlouběji než jen v hojnosti a dobré náladě.
Radost může mít člověk pochopitelně z lecčehos. Může mít dokonce i škodolibou radost. Radost z toho, že jsem někoho obelstil, že jsem někoho podvedl a nikdo na to nepřišel. Zdrojem radosti je ovšem také třeba zábava. Však k tomu dnes už máme celý průmysl, jak lidi zabavit.
Ale i v tomto případě nejde o radost, k níž ukazují ty dva biblické texty. Nedávno jsem četl v knize jednoho současného českého teologa, že „‚zábava‘ je umělá náhražka pro ty, kteří neví, co je to radost; liší se od radosti asi tak jako prostitutka od milující a milované ženy.“
Nesdílím tento pohled. Myslím, že to přehnal. Že to zbytečně vyhrotil. I ten, kdo ví o radosti v Bohu, v Pánu se může bavit. Nemusí zábavou pohrdat. Však asi není zcela náhodou ani to, že Židé, kteří právě ve jménu Hospodinově skládají svou naději a radují se z něho, mají tak rozvinutý smysl pro humor, plný sebeironie a osvobozujícího nadhledu. Že si dovedou dělat legraci sami ze sebe. Snad je to i proto, že vědí, že jim ta poslední vážnost nepřináleží. Že ta náleží někomu vyššímu, ba Nejvyššímu.
Rozumím mu však v tom, že mu vadí až jakýsi současný kult zábavy, jako by v životě nešlo o nic jiného než o to stále „držet“ úsměv na líci. Že mu vadí zábava, která má toliko za-bavit, za – pudit jakoukoli vážnější myšlenku, která má prostě jen za – bít čas. Za každou cenu, i za cenu plytkosti a stupidity.
To je totiž skutečně něco, s čím ta apoštolova a žalmistova radost nemá nic společného. A proto ani radost adventu. Protože jest-li chce něco tahle radost zapudit, pak to nejsou myšlenky, ale to, co je v nás i kolem nás temné, to, co špiní a ničí naší duši, naše srdce.
A zapudit, to právě neznamená jen to ze svého života, ze svých úvah vytěsnit. Nepřipustit si to. Zakrývat to, abych to neviděl. Utéct před tím. Zapudit, to znamená dát místo, dát prostor tomu, co to temné v nás i kolem nás překonává. Co do něj vnáší světlo. Co nám dává sílu s ním bojovat. Co trvá i navzdory temnotám.
A tak jsme zase u zdroje. U Boha. U Krista. U Pána, který na sebe vzal člověčenství, právě i s jeho temnými stránkami, a přece se zlému nepoddal, přece nevzdal lidskost. Ale miloval a odpouštěl. Bral na sebe těžkosti druhých. Ne nemilosrdnost a tvrdost, ale naopak milosrdenství, trpělivost a pokora s věrností, neboli jedním slovem mírnost, to je to, co určuje jeho jméno. A to je také to, k čemu nejen v adventu, ale i v adventu, kdy tmy stále přibývá, vyhlížíme. A kde smíme čerpat svou radost i sílu k vlastní mírnosti.
A proto: Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme.

Amen.