ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Pravá moudrost - Zvonek Šorm 21.1.2008

Patrně každý farář či farářka – ale jistě se to týká i všech ostatních, kteří „pracují“ se slovem – už mnohokrát v životě slyšeli: „Jó, tak vy jste farář, tak to máte dobrý, to nemusíte nic moc dělat, to jen sem tam něco řeknete a máte pohodu.“ A pokud to neslyšel takto přímo, jistě to z různých narážek nejednou vycítil.
Pracovat se slovem, mluvit – to je prostě v představách mnohých snadná, jednoduchá věc. To se člověk vlastně nemusí ani moc namáhat. Pro některé to dokonce ani žádná práce není. Vždyť jde jen o slova – tak o co běží? Na slovech přeci zas až tak moc nezáleží. Na tom, co dělám, na tom záleží, ale slova jsou jen slova.
Jistě – odfláknout se dá úplně všechno. A tedy i ti, kdo „pracují“ se slovem, i my faráři můžeme mluvit snadno a rychle. Bez přípravy. Bez namáhavého promýšlení. Bez zvažování vypuštěných slov. Bez hlubší odpovědnosti.

Končívá to pak v bezživotných frázích, laciných tvrzeních a nejednou i ve slovech duchu Bible odporujících.
Jenomže tak tomu být nemá. Taková slova pak právě napáchají mnoho škody. Na víře lidí. Na jejich myšlení. Na jejich duši.
A na to právě naráží Jakub. A proto říká i ono: Nechtějte všichni učit druhé, moji bratři; vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. Učit, mluvit k druhým, druhé oslovovat – to tedy není žádná legrace. Znamená to právě naopak být pod větším tlakem než druzí, počítat s přísnějším soudem.
Mluví-li však Jakub o přísnějším soudu, pak mu jistě nejde jen o lidský soud, o lidskou kritiku, které je každý, kdo k druhým veřejně promlouvá, zcela pochopitelně vystaven. Nejde mu jen o to, že ten, kdo druhým „promlouvá do života“, si zcela pochopitelně koleduje o to, že bude velmi pečlivě zkoumám, zda ač káže vodu, sám nepije víno – tedy zda jsou jeho slova věrohodná a neměl-li by si nejdříve zamést před vlastním prahem.
Je tu souvislost i s oním Ježíšovým slovem z kázání na hoře, kterému jsme naslouchali při prvním čtení, kde zaznělo ono: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Tady si dovolím trošku odbočit a uvést jednu drobnost, nikoli však nepodstatnou, která s tímto Ježíšovým citátem vnitřně souzní. V rukopisech Jakubovy epištoly z 9. a 12. století vzniklo v tom dnešním úvodním Jakubově verši různočtení, které místo výzvy nebuďte mnozí učitelé, čte nebuďte mnohoučitelé – tedy vlastně nehrajte si na to, že všemu rozumíte a všechny a všechno můžete posoudit a soudit. Nemyslete si, že vy křesťané musíte pořád všechny o něčem poučovat a vynášet ty jediné správné soudy, jak co má být , jak se co má dělat a jaký kdo je. Toho se naopak varujte.
Není to, pravda, původní varianta, ale rozhodně je to různočtení podnětné a souzní právě i těmi slovy Ježíšovými.
Vrátím-li se však ještě k onomu přísnějšímu soudu, který platí pro ty, kdo učí, káží, mluví a vůbec vládnou slovem, pak o něm Jakub jistě mluví ještě z jiného důvodu. Z toho, který pak i řádně zdůvodňuje a dokládá. Totiž právě proto, že si je vědom síly a dosahu, které slova mají. Slova nejsou jen slova. Slova nás ovlivňují, spoluutvářejí a ten, kdo učí, vede a promlouvá k druhým, ten, když chybuje, ten už nechybuje jen sám za sebe, nýbrž způsobuje, že chybují i ti, které ovlivnil. Jeho chyby se šíří, přenášejí, množí se.
Proto je ten přísnější soud na místě, proto je třeba přikládat slovům vážnost a nemluvit snadno a bez rozmyslu, proto je třeba vědět o této umocněné odpovědnosti.
A je sympatické, že Jakub sám, jako ten, kdo učí a promlouvá k druhým, si jí vědom je. Že se nikterak nevyděluje a nedělá, že jeho se ta slova netýkají. Naopak výslovně zdůrazní: Všichni přece mnoho chybujeme. Doslova říká: všichni často šlápneme vedle. Kdo nešlápne vedle v tom co říká, je dokonalý člověk a ukočíruje se celý.
Jenomže my nejsme dokonalí. My chybujeme. Šlapeme vedle všichni a často. I my, kteří učíme, kteří promlouváme, kteří mluvíme lidem do života. Nikdo z toho není vyňat.
To však samo o sobě jistě hned neznamená naprostou diskvalifikaci k druhým promlouvat. Ani to neznamená, že ten, kdo chybuje, už nemá co říct. Vědět o svých chybách, mít vlastní zkušenost se šlápnutím vedle a nezapomínat na ni, to je naopak právě pro toho, kdo k druhým promlouvá velmi důležité. Vždyť ten, kdo ví o svých chybách, kdo má vlastní zkušenost s tím, jak lze ve slovech šlápnout vedle, ten už nebude tak rychlý ve svých soudech, ten už bude uvážlivější v tom, co říká.
A to je to, kam právě i Jakub míří. Jakub velice citlivě vnímá sílu slova. Kdo mluví příliš snadno a příliš rychle, kdo učí, aniž by si byl vědom toho, že slova mají ohromnou sílu, ten totiž může napáchat dalekosáhlé škody. Dokonce mnohem závažnější, než když člověk chybuje sám v tom, co dělá. Protože jednotlivý špatný čin je osobní selhání, ale špatné slovo vyslané k druhým je něco, co má dosah daleko větší. Co dál působí. Co se dál šíří.
Že je to nesmysl? Že je to nepřípadné zveličování? Že slova takovou moc a sílu nemají? Ne, není to nesmysl, spíš si to jen neuvědomujeme, ale slova tu sílu mají. A Jakub to také hned podpoří a doloží dvěma, respektive třemi příklady. Příklady, které ukazují, že právě i malé věci, zmohou a zvládnou věci veliké. Nepoměrně veliké.
Nejprve je to příklad koně, jako zvířete silného, volnost milujícího, ba i nezkrotného. A přece i toho koně ovládá malá uzda. Anebo lodě veliké a silnými větry hnané, i ty přece dovede šikovný kormidelník ovládnout něčím stejně malinkatým a ve srovnání s lodí směšným jako je veslo. A podobně je tomu i s jazykem, s tím malým lidským údem, jež nám umožňuje mluvit.
Jakoby tu tedy Jakub říkal: tak jako koně kočírujeme uzdou, jako lodi řídíme malým kormidlem, tak stejně lze lidi ovládat a manipulovat slovem. Nepodceňujte tedy sílu slova, jeho dosah. Zároveň se však i varujte takto druhé manipulovat a ovládat. Ten, kdo druhé oslovuje, ten o to víc musí vážit, co řekne, aby moci slova právě nezneužíval. Ten se právě naopak musí snažit vyvarovat se takovéhoto ovládání a manipulace druhých. Neboli: ten musí držet na uzdě a snažit ukočírovat především sebe. Protože jazyk má právě i svou manipulující a ničivou, zhoubnou moc. Stejně jako – a to je třetí Jakubův příklad – stejně jako oheň.
Vždyť jak malý plamének stačí na to, aby nakonec shořel celý les. Tak i slovo, i když se může zdát nevinné, se může stejně rozhořet a nakonec zfanatizovat i davy. Nebo může vyvolat závist, nenávist, pohrdání a posléze i válku či pogrom.
A komu se to zdá být stále nadnesené, kdo stále ještě pochyboval o tom, že slova mají moc a že slovo může být i světem zla, které člověka zcela zachvátí – jak o tom mluví právě Jakub – ten se může ohlédnout do 20. století ke dvěma hlavním ideologiím, k nacismu a komunismu – kam až hlásání těchto ideologií vedlo, kolik lidských duší byly schopny ovládnout. Často i proto, že leckterá slova zněla tak libě, dobře, nadějně: sociální spravedlnost, beztřídní společnost, lepší člověk, lepší zítřky… Člověk pak snadněji uvěřil, že pro tak velké ideály je třeba i něco, nebo lépe řečeno někoho obětovat.
Ale abychom si nemysleli, že náboženství a víry se toto všechno netýká, je dobré si připomenout i stinné stránky křesťanských dějin i všelijakou náboženskou manipulaci, která je leckde i v křesťanství přítomna až dodnes a která chce ovládat druhé.
Jakub to řekl dobře. Nějaké povýšené sudičství není na místě a je třeba se před ním varovat, ať už se zahnízdilo kdekoli. Podobně je však třeba mít se na pozoru i před naivitou, která moc slova právě podceňuje, která si myslí, že je snadné „zkrotit“ svá slova, že je snadné se ubránit pokušení manipulace lidí.
Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí – tak to Jakub říká, a nemluví z něj nějaké fantazírování, ale zkušenost. Zkušenost, která se týká právě i lidí víry, křesťanského společenství. Vždyť jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k podobě Boží. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání.
Zase je to velmi sympatické, že Jakub se neutekl ke kritice druhých, ale naopak zůstává u kritiky do vlastních řad, ze kterých se nijak nevyjímá. Naopak dobře ví, že mluví-li k druhým, pak ta slova platí i jemu. Důležité však je, že se Jakub přesně ve smyslu těch již zmíněných Ježíšových slov, nejprve zabývá vlastním okem, vlastními kládami v nich a nešťourá se hned v očích druhých.
Je to patrné z toho, že mluví zrovna o žehnání a proklínání, neboť to jsou právě náboženské termíny. Sekulární ateista může tak nanejvýš někomu mazat med kolem úst a hned na to jej pomlouvat a za zády na něj nadávat, žehnat a proklínat – to je však specialita zbožných.
A ještě něco: v tom Jakubově příkladě, o němž tu mluví, v onom žehnání a zároveň proklínání jedněmi a týmiž ústy jistě nejde o nedopatření, o to, že to člověku občas ujede, že se občas neudrží a zanadává si, když ho někdo naštve. Spíš to vypadá, že Jakub tu polemizuje se samotným přesvědčením, které bývá živé právě ve společenstvích víry, že když člověk žehná a dobrořečí Bohu, tak také zcela zákonitě musí proklínat, zatracovat a zlořečit těm, kteří tak nečiní. Kteří jsou na jiné lodi. Kteří se hlásí k jinému náboženství a nebo se nehlásí k žádnému náboženství. A že to tak dokonce má být. Že je to tak správně.
Jenomže na to právě Jakub odpovídá: Tak tomu být nemá, bratři moji. Tak to správně není.
Že i my chybujeme, že i my ne vždy ukočírujeme svá slova, že i my faráři šlápneme i ve slovech vedle, to je jistě pravda. Ale o tom už Jakub mluvil. Teď mu však jde o jinou věc, o věc mnohem zásadnější. O to, zda je to tak skutečně dobře a správně, jedněmi ústy zároveň dobrořečit a chválit Boha a zároveň jimi některé lidi – a bývají to ti, kdo jsou prostě nějak jiní, třeba jinak než my věří a jinak se rozhodují – proklínat a zatracovat. Jak bylo již řečeno, podnes to tak i v křesťanských církvích leckteří chápou jako logický důsledek víry, důsledek věrnosti Bohu. A když opět půjdeme do historie, od jedenáctého století žili až do poloviny století minulého ve vzájemném prokletí dva nejsilnější křesťanské proudy. Celých devět století trvalo, než bylo z obou stran odvoláno.
Nejde tedy o teorii, o planou spekulaci. Jde o to, co se z církve šíří. Co z ní zaznívá. Jestli jen vlastní obhajoba, která není schopna sebekritiky, protože přehlíží, že všichni, nejen ti druzí, hodně chybujeme. A zároveň duch manipulace a nevraživost vůči všemu, co s námi nesouzní.
Anebo pokora, která ví i o mnohých vlastních šlápotách vedle, a proto si nehraje na poslední soudce všeho a všech. A zároveň duch milosrdenství, které jistě všechno neodsouhlasí, ale přesto nešíří nevraživost a ani neodplácí stejnou mincí – vždyť i Bůh je milosrdný a dává svému slunci svítit na zlé i dobré a posílá déšť na spravedlivé a nespravedlivé.
A On je přece pramen, ze kterého pijeme. Proto nelze obé míchat. Proto nelze obé skloubit. Žehnat a zároveň proklínat – tak to dobře není. Kde se tak děje, je naopak něco špatně.

Amen.