ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Kázání kurátora Petra Krause z 18.3.2007 - celé kázání

Uzdravení u rybníka Bethesdy – Jan 5, 1 – 18

Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl tam i jeden člověk, nemocný již 38 let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že už je dlouho nemocen, řekl mu : „Chceš být zdráv ?“ Nemocný mu odpověděl : „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří . Než se tam sám dostanu, jiný mne předejde“ Ježíš mu řekl : „Vstaň, vezmi své lože a chod´!“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota. Židé řekli tomu uzdravenému : „Je sobota a proto nesmíš nosit lože“. Odpověděl jim : „Ten, který mne uzdravil, mi řekl : Vezmi své lože a chod´ !“ Zeptali se ho : „Kdo je ten člověk, který ti řekl : Vezmi je a chod´? “ Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl. Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu : „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího !“ Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil. A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu. On však jim odpověděl : „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“. To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň.

V příběhu o uzdravení u rybníka Bethesdy se setkáváme s mnohými stránkami lidského života: je to o nemocích i uzdravení, o naději i beznaději, o tom, jak se může stát člověk člověku nepřítelem, je to o nečekaném setkání s uzdravující láskou, ale i o zaslepenosti náboženských horlivců, vedoucí až k nenávisti, která bude hájit literu zákona i za cenu života. Života cizího.
Je to i příběh s jednou „literární“ zvláštností . Ta nespočívá v tom, že se s příběhem setkáváme jen u evangelisty Jana, takových příběhů je víc, např. o svatbě v Galilejské Káni, podle Jana prvním „veřejném vystoupení“ Ježíšově, kdy „zjevil svou slávu (Jan 2,11)“. Pozornému čtenáři Písma neujde, že se zde v 5. kapitole jaksi ztratil čtvrtý verš : po třetím verši následuje hned verš pátý. Toto platí ovšem o ekumenickém překladu, Kralickým čtvrtý verš nechybí, a tak vám ho přečtu : 4. „Nebo anděl jistým časem sstupoval do rybníka a kormoutil vodu. Protož kdo nejprve sstoupil po tom kormoucení vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl.“ Zajímavé je, že Lutherův překlad tento verš obsahuje a o andělovi píše dokonce jako o andělu Páně. Curyšská bible tento verš také osahuje, ale hovoří pouze o andělovi a stejně tak i New English Bible. Gideonský Nový Zákon obsahuje tento verš v české, anglické i německé versi.
Poučení novozákoníci se vesměs shodují v tom, že čtvrtý verš v nejstarších zněních nebyl a byl zřejmě doplněn později jako vysvětlivka, dotvářející logiku příběhu. Proto se nám v ekumenickém překladu, který vychází z co nejpůvodnějších textů, nevyskytuje. Ať tak či onak, je to spíše téma pro biblickou hodinu..
Ale začněme „od začátku“.
První verš říká, kdy a kde se náš příběh udál : Bylo to v Jeruzalémě v čase jednoho ze židovských svátků, kterých bylo tenkrát v průběhu roku přes 2O. Jejich slavení bylo velmi podrobně předepsáno a ve zbožných židovských kruzích také přísně dodržováno. Na svátky přicházelo do Jeruzaléma mnoho poutníků, aby se mohli v chrámu zúčastnit slavnostních obřadů. Do Jeruzaléma se vydal – jako správný žid – i Ježíš. Na cestě do chrámu upoutá jeho pozornost prazvláštní skupina, tísnící se okolo rybníka Bethesda : nemocní, slepí, chromí a ochrnutí. A bylo jich „množství“, podle Kralických dokonce „velké množství“. Nevábný pohled . Na mrzáka není nikdy pěkný pohled, natož na celé „množství“ . Raději se vyhnout nebo se alespoň nedívat. Ale Ježíš se lidské bídě a utrpení nevyhýbá . Přistupuje naopak blíž a jednoho z nich dokonce osloví. Oslovuje člověka, který je nemocný celých 38 let . Nic dalšího se o něm nedovídáme : odkud je, jaké měla společenské postavení jeho rodina, měl-li jaký majetek, neznáme ani jeho jméno.
Ale na tom všem, je-li člověk vážně nemocný, pramálo záleží. Celý člověk se vší svou slávou je zde jakoby směstnán do bezejmenného uzlíčku bolesti a zoufalství. Třicet osm let nejen nemoci, ale i třicet osm let naděje, že se snad – snad něco stane. Naděje stále zklamávané, ale zřejmě vždy znovu a znovu ožívající: snad … snad příště … A tu se objeví neznámý člověk a zeptá se ho, zda-li by nechtěl být zdráv ! Co je to za otázku ? To si ze mně ten cizinec dělá legraci ? Asi to tu nezná a tak neví, jak to tu chodí. Neví, co se všechno strhne, když začne voda vířit, jak se všechno to množství dá do pohybu směrem k vodě, jeden přes druhého, doslova jeden přes druhého, jen abych tam byl první ! Nedovedeš si, pane , představit, jak je v tu chvíli každý každému nejen lhostejný, ale jakou se mu stal překážkou v cestě za vlastním uzdravením a jakým se mu stal nesmiřitelným nepřítelem ! A já mám tu smůlu, že se tam sám nedoplazím ani patnáctý, a pak už je dávno po všem, a tak to zase propasu, protože nemám nikoho, kdo by mě popadl a hodil tam do té vody včas, to jest prvního, abych už konečně mohl jako normální zdravý člověk ke své rodině, ke své práci, prostě mezi lidi a také do chrámu. Naděje nemocného se upíná k lidské pomoci, k jakémukoli člověku, jen kdyby tu byl v té správné chvíli a byl ochoten ho donést k léčivé vodě dost rychle, aby předběhli ostatní. V tomto ohledu, nejsem, pane, o nic lepší než ti ostatní Ale za odpovědí na Ježíšovu otázku, zda-li by chtěl být zdráv, jako bychom ještě slyšeli : nechceš mne tam donést třeba zrovna ty, když už se tak – ne zrovna chytře – ptáš ? Ale já vím, co bys mi na to řekl, že nemáš čas, že máš jiné starosti, a vůbec : řekni si někomu místnímu, já jdu jen okolo do kostela. Co by si také mohl jiného myslet, když – jak nám evangelista uvádí – Ježíše neznal ? Kde může člověk hledat naději, nezná-li Ježíše, než zase u člověka ? Bezejmennému nemocnému od rybníka Bethesdy se dostalo jedinečné milosti, že se s Ježíšem setkal, že se k němu v jeho bídě Ježíš sám sklonil a uzdravil ho. Nikoliv ten nemocný našel Ježíše, ale Ježíš našel nemocného a sklonil se k němu se svou uzdravující láskou, tak jako se k lidské bídě a utrpení sklání dodnes. „Vstaň, vezmi své lože a choď !“ Příkaz jasný, jednoznačný a svrchovaně Božský. Uzdravení je okamžité a dokonalé. Před chvilkou ještě beznadějně nemocný, teď už uzdravený vstává a chodí. A podle příkazu toho, který ho uzdravil, i s tím lůžkem. A ten se „ztrácí v zástupu“ … Ježíš zřejmě nechtěl, aby se jeho činu lásky zmocnila lidská závistivá zvědavost nebo touha po sensaci. A tak nemá uzdravený ani možnost, aby tomu, kdo jej uzdravil, alespoň poděkoval. Cítí ale, že poděkovat musí a proto jeho první cesta vede do chrámu, aby poděkoval Hospodinu a ukázal se kněžím, že už je kulticky čistý. Ale tady narazil, a narazil tvrdě. Reakce „zbožných“ je jednoznačná, ale v první chvíli pochopitelná. Byla skutečně sobota a uzdravený ji tím, že nesl své lůžko, evidentně nectil. Na to byli židé citliví a tak přijde vážné upozornění : „To nevíš, že je sobota ? Nesmíš své lůžko nosit !“ Uzdravený to velmi pravděpodobně věděl, byl to podle všeho žid, a pravidla pro svěcení soboty nezapomněl ani ve své nemoci. Avšak skutečnost setkání s tím, kdo ho uzdravil, ho napřímila k velmi odvážné odpovědi : třicet osm let čekám na lidskou pomoc a nedočkal jsem se. Ani nikdo z vás, muži bratři, mě ten kousek k léčivé vodě nepřišel postrčit.A tak jsem na to čekal … Až přišel On, uzdravil mne a přikázal, abych chodil a vzal sebou i to lože. Uzdravil mne, aniž jsme museli někoho předběhnout, odstrčit a použít ostré lokty. A příkaz, abych nosil to lůžko, to jsem už pochopil : má mi to připomínat, abych už napořád děkoval Hospodinu za uzdravení, protože kdo jiný by za tím mohl stát ? A jak bych tedy mohl neuposlechnout ? V té chvíli se zlobná pozornost židů odpoutává od uzdraveného a celá se obrací proti tomu, kdo si dovolil dát tak protizákonný příkaz, znesvěcující sobotu. Tu si dobře všimněme , jak formulují otázku, kterou kladou uzdravenému : kdo ti přikázal chodit a nosit své lože? Jako by přeslechli zprávu o uzdravení ! Že by jim nesloužil sluch ? Nebo že by snad uzdravení nebylo ničím zas tak zvláštním, aby tomu věnovali svou vzácnou pozornost?
Myslím, že dobře slyšeli a že i dobře rozuměli. Kdyby však vzali sdělení o uzdravení alespoň na vědomí, museli by začít přemýšlet a vážit a zkoumat, co takováto událost znamená. A což kdyby při tom přemýšlení museli začít vážit mezi předpisy, které poskytovaly neotřesitelnou podporu jejich autoritě, a mezi mocným skutkem uzdravení v sobotu ? Jinak : museli by se vážně zabývat otázkou, co je víc v souladu s Boží vůlí : dodržet sobotu a nemocného nechat nemocným, anebo přijmout uzdravení jako vzácný dar od Hospodina a začít mu děkovat a zpívat mu žalmy a velebit Jeho jméno ? Židé a chrámoví představení se bleskově rozhodují pro sobotní předpisy. Zaslepeni falešnou horlivostí pro Zákon zůstávají vědomě zaslepeni vůči mocnému činu uzdravení Ten člověk dal příkaz k porušení soboty a víc slyšet nepotřebujeme a ani nechceme. Kdo ví, jak by to mohlo ještě skončit. Ale kdo to jenom je ? Od uzdraveného se o tom rouhači nic nedozvěděli , protože ten člověk Ježíše do té doby neznal a po uzdravení se mu Ježíš ztratil. Ale uzdravený se neztratil Ježíšovi. I jejich druhé setkání iniciuje Ježíš : vyhledá uzdraveného v chrámě a „vysílá jej “ do nového života, na jehož začátku bylo osvobození od zlé nemoci a zavržení: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího ! “ Je to podivuhodné rozloučení . Ježíš tu nedává do souvislosti uzdravení s předchozí nemocí, neříká si o projev vděčnosti za uzdravení, obrací pozornost uzdraveného do budoucna : „Hle, jsi zdráv“ : zapomeň na svou nemoc, která tě tak trápila, to už je minulost. Řekneme-li „Jsi zdráv“, je dobrá zpráva pro další život : můžeš mu zase dát nějaký dobrý smysl, opět se ti otevřela řada možností, jak svůj život „realizovat“. Samozřejmě: zůstaly i možnosti dobývat svůj chléb ne právě nejpoctivěji, zůstaly možnosti být nevěrný svým závazkům pozemským i nebeským, zůstaly možnosti být sobeckým a nelaskavým. A proto Ježíš dodává i pro nás : „Už nehřeš … “ , važ si toho , žes zdravý. A koukej sekat dobrotu, nebo dopadneš špatně, budeš na tom ještě hůř, než ten od rybníka Bethesdy, dokud se nesetkal s Ježíšem. „Jsi zdráv, já jsem tě našel a uzdravil, nepokaz si život …“ tak nějak bychom mohli slova Pána Ježíše „přeložit“ , aby tomu mohli porozumět všichni i dnes … Uzdravený může teď konečně židům ukázat , kdo jej uzdravil. A tak se na Ježíše vrhnou : co sis to dovolil ? Odpověď Pána Ježíše je vpravdě královská.: žádné pokusy o vysvětlení, nebo dokonce omlouvání („Vždyť jsem udělal dobrou věc“, „Nemohl jsem se na toho chudáka dívat“, a tak nějak podobně, jak bychom se o to asi snažili my), nikoliv : „Můj Otec pracuje bez přestání, a proto i já pracuji“. Dává tím jednoznačně na srozuměnou, že je Božím Synem, a proto nejen že nemůže uznávat jinou autoritu než svého Otce, ale že on sám je autoritou, která v poslušnosti Otce sestoupila na tento svět, aby mu přinesla novou naději, naději Božího království.
Svým činem uzdravení a příkazem k formálnímu porušení soboty se však dotkl toho, co náboženští horlivci tak žárlivě střežili : jako by narušení soboty bylo přímým útokem nejen na Zákon, ale – snad ještě hůř – na ně jako na jeho strážce a garanty , na jejich autoritu a postavení. A ještě se bude rouhat a prohlašovat se za Božího Syna ! Za rouhání – a toto nepochybně v jejich očích rouhání bylo – je jediný trest : smrt. A tak sotva co Pán Ježíš svou misi začal, radí se „zbožní a horliví“, jak to navléci, aby jej připravili o život. Od samého začátku své cesty lásky je zde tak mnohými nenáviděn, přečasto mu nerozumějí ani ti nejbližší a tím méně zástupy a nemá, kde by hlavy sklonil. A přece pracuje, protože ani jeho Otec tento svět neopustil a stále při svém stvoření stojí v lásce a nekonečné trpělivosti . Po oddíle o uzdravení u Bethesdy následuje v páté kapitole Janova evangelia rozsáhlá Ježíšova řeč, nadepsaná v ekumenickém překladu „O Synovu poslání“ a „Ježíšovo svědectví“. Ve verši 41 a 42 čteme Ježíšova slova, adresovaná horlivým Židům, která ve dvou větách vystihují i podstatu našeho příběhu : „Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu“. Tvrdá slova a bylo by hrozné, kdyby platila i nám. Prosme Pána , aby ti potřební vedle nás, ti, kteří již ztratili všechnu naději, kteří nemají člověka, aby ti všichni pocítili skrze naše svědectví a účinnou pomoc dotek lásky Božího Syna , která od nás vzdaluje nejen naše pozemské nemoci a slabosti, ale která nás zve do věčného obecenství s ním, kde už nebudou žádné nemoci ani trápení, kde On sám setře každou slzu a kde vše pochopíme a budeme se radovat a oslavovat Pána. Amen