ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Zvonek Šorm - 6.4.2008 - List Jakubův - Závěrečné výzvy - 2. část

Text: Jk 5, 13 – 18

Život není ani jen samá pohoda a spokojenost, ale není také ani jen samá těžkost a nesnáz. Naopak se to všelijak v životě střídá a proměňuje. A to i v životě člověka, který svůj život zakotvil v Ježíši Kristu. V životě křesťana.
Ani tady to není jinak. I my prožíváme své životní výšiny a nížiny. I my známe chvíle a časy, kdy si z radosti zpíváme třebas i na ulici či v autě, ale známe i chvíle a časy, kdy nám zase do zpěvu vůbec není.….

A není to nic nového pod sluncem. Není to jen záležitost naší současnosti. Ozývá se to tak už i ve starém černošském spirituálu: sometimes I’m up, sometimes I’m down, oh yes, Lord, sometimes I’m almos’to de ground, oh yes, Lord. Ano, tak to , Pane, je, někdy jsem nahoře, někdy zase dole, a někdy, ani to, Pane,nezakrývám, jsem i téměř na dně.
Ale nezakrývá to nejen onen autor černošského spirituálu, nezakrývá to ani autor Jakubovy epištoly. Naopak o tom zcela bez obalu mluví. I člověk víry má své výšiny a svá dna.
Možná však, že se to někomu zdá zcela banální zjištění. Něco, co je zcela samozřejmé. A svým způsobem to tak i skutečně je.
Jenomže kolik lidí právě od víry téměř automaticky očekává, že mu zajistí v životě samé výšiny? Že ho zbaví všech nepříjemných prožitků a zlých zkušeností? A kolik lidí tehdy i dnes touží a usiluje především a hlavně o vnitřní rovnováhu, o naprostou vyrovnanost a pohodu? Kolik knih o tom všem bylo napsáno – jak ji dosáhnout, jak se vyhnout všemu nepříjemnému, jak se ničím nedat vyvést z míry? Jak v sobě najít jakýsi stoický klid?
Křesťanská víra si však právě takovéto ideály nestaví. Netraumatizuje nás žádným „keep smilling“, žádným věčným úsměvem, který můžeme odložit tak leda v koupelně či na záchodě, kde jsme sami. Nepřikazuje je nám nějaké povinné city a pocity. Naopak bere život tak, jak jde a nediví se tomu, že zlé věci člověka zaskočí, nepotěší, vyvedou z rovnováhy. To je přece nejen normální, ale je to tak i dobře. Konečně kam by se poděl soucit, vzájemná pomoc, kdybychom na všechno pohlíželi s nadhledem, odstupem a se starali předně o svou vnitřní rovnováhu – hlavně, aby nám něco nerozhodilo naši vnitřní pohodu? Tohle všechno naopak stojí přeci na tom, že se v nás a s námi něco pohne. Bez toho bychom asi nepomohli. Krásně je to vyjádřeno v podobenství o milosrdném samaritánovi. Knězem a chrámovým pomocník zbitý u cesty nikterak nepohnul, ale Samaritán uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest. A proto se také o zbitého postará.
Ne vždycky je tedy dobré své city kočírovat. Ne vždycky je dobré zůstat nepohnutelný. I pohyb uvnitř nás je někdy víc něž nutný, abychom pro samou vnitřní harmonii nakonec nepoztráceli zcela obyčejnou lidskost a sounáležitost. Být nahoře i být dole, mít špatnou i dobrou náladu, prožívat všelijaké pocity i všelijaká hnutí mysli není tedy nic nenormálního. Patří to k životu. I k životu víry.
Víra však přeci jen přináší do všech těchto situací něco navíc. Nejsme na ně totiž sami. Je tu Bůh. A je tu společenství sboru – spoluputovníci na cestě víry, spoluputovníci životem. Spolubratři a spolusestry. A o tom právě Jakub píše: Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.
Jakub tu prostě ukazuje, že život víry – to je právě život před tváří Boží, život v důvěře a sdílení. A to sdílení nejen ve zlém, ale i v dobrém. Jedno i druhé můžeme Bohu předkládat.
Zase se to možná zdá jako cosi banálního a prostého – toto konstatování. A já zase nemohu než přitakat, že tomu tak skutečně je. Stejně tak ovšem i tady připojím své jenomže… Jenomže není to zase tak, že se k Bohu člověk utíká a vědomě vztahuje častokrát jen jednostranně? Třeba právě jen tehdy, když se nám vede zle, když už si vůbec nevíme rady. Když se nám však daří dobře, tak jaksi nevidíme důvod.
Ale možné je to i obráceně. Jsou přeci křesťané, kteří se soustřeďují právě na chvály a chvalozpěvy, kteří víru vnímají jako samou radost a jásot, takže s nějakými polohami na dně ani nepočítají. A tudíž, když se v životě přece jen dostaví, Boha třeba zavrhnou a modlit se přestanou.
A to je důvod, proč Jakub zdůrazňuje obě strany, proč připomíná, že k Bohu se můžeme modlit kdykoli. Ať už jsme v depresi či v euforii, ať již hýříme životní energií anebo nám dělá potíže i jen ráno vstát. Protože Bůh je Bohem i do nesnází i do pohody. Jemu můžeme přiznat i svou úzkost, tíseň, své i mnohokrát prohrané zápasy, své strachy a obavy. Dokonce právě i to, co bychom druhým neřekli – protože se třeba bojíme, že by to nepochopili, anebo to i zneužili.
S Bohem ovšem můžeme sdílet i radost a úspěch, to, jak je nám třeba zrovna dobře, jak si tohoto světa a života, jímž On je Stvořitelem, užíváme. Bůh přece není nějaký zachmuřený pán, se kterým si lze povídat jen o vážných věcech. S Bohem si právě můžeme i užívat. Radosti, veselí, dobrých darů, které z jeho štědrosti dostáváme.
Kdysi byla ve vozech metra jedna básnička, která se nám s Víťou velmi zalíbila a v ní se psalo: Hledáš Boha mezi mraky, jindy zase v kostele, on ti zatím woogie-boogie v srdci tančí vesele.
S Bohem lze tedy právě i zpívat a tančit. Konečně, k čemu by byli všechny ty nebeské, andělské kúry a sbory, o kterých se v Bibli píše, než aby s námi Bůh a nebe zpívali a koncertovali.
Jistě však jsou v životě i chvíle, kdy nám do zpěvu není. Bývají to často chvíle, když onemocníme, když se dostaneme do nemocnice, když nás opustí zdraví. To skutečně nebývají snadné chvíle. Cizí prostředí a moře času, kdy se člověku hlavou honí ledacos – i to, nač si nikdy čas neudělal a na co nikdy nepomyslel. Samo omezení pohybem nás tlačí směrem dovnitř. Do nitra. Do vzpomínek. Do přemýšlení o životě. Člověku samotnému je tehdy někdy i velmi těžko. A potřebuje druhé.
Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Tak zní rada Jakubova: když člověk nemůže do sboru, má za člověkem přijít sbor. Samozřejmě, že ne celý: Třeba někdo ze staršovstva nebo někdo, ke komu má ten člověk důvěru, kdo je mu blízký.
To podstatné je však, že člověk nemá být se svým trápením sám. Je-li společenství sboru skutečně tělem Kristovým, pak platí to, co napsal apoštol Pavel, že trpí-li jeden, trpí s ním spolu všichni. Není to jen jeho soukromá věc, týká se i ostatních.
Proto je tak ošidná každá víra, která říká, že církev, společenství sboru nepotřebuje. Protože právě tento rozměr víry pomíjí. Protože právě pozbývá toto vědomí vzájemnosti a sounáležitosti.
Jakub však naproti tomu říká, když je na tom někdo zle, nemají ho v tom druzí nechat samotného, mají za ním naopak jít a něco pro něj udělat. Třeba se s ním a za něj pomodlit.
Ale co s tím olejem? To si asi moc představit nedovedeme. V dnešní době, kdy známe především oleje motorové, smažící, fritovací a salátové, nás v této souvislosti asi napadají představy dost zvláštní, až směšné. Většina lidí, kdybychom na ně šli s olejem by se patrně i dost vyděsila. Pokud by to ovšem nebyli bratří římskokatolíci či pravoslavní. Ti totiž právě naopak na tomto biblickém místě zakládají svůj náboženský rituál dříve tzv. posledního pomazání, dnes nazývaný svátost pomazání nemocného, aby se vyhnulo automatickému spojování této svátosti se smrtí, neboť nejde o bezprostřední přípravu na smrt, ale o pomoc ve vážné nemoci či ve stáří, když už jsou síly zřetelně oslabeny.
Ale tady zase může tuto svátost udělit jen kněz či biskup.
My evangelíci žádnou svátost s tímto místem spojenu nemáme, to ale neznamená, že bychom neměli tomuto biblickému slovu naslouchat.
Jistě, žijeme v jiné době, než byla doba biblická, kdy Jakub psal tato slova. Tehdy bylo pomazání olejem naopak dost časté. Patřilo nejen k náboženským obřadům – už ve Starém zákoně byli králové a kněží tímto způsobem uvádění v úřad; zasvěcováni Bohu; hebrejské Mesiáš ostatně znamená v překladu také právě Pomazaný – ale olej byl považován i za léčebný prostředek. Však lékařům se v Babylónii říkalo asú, tzn. mastičkář. A už dnes zmíněný milosrdný Samaritán, když ošetřoval zbitého u cesty, jej také ošetřoval olejem a vínem.
V neposlední řadě byl pak olej i symbolem. Symbolem světla, osvícení – vždyť olejem se svítilo. Symbolem radosti – prorok mluví přímo o „oleji veselí“ (Iz 61,3) a Ježíš, když varuje před ostentativním, tedy předvádivým způsobem půstu, říká, aby si člověk místo utrápených grimas a očividného zanedbávání zevnějšku naopak potřel hlavu olejem. (Tady se vlastně tak trochu naše současnost s minulostí stýká přes všechny ty dnešní pleťové olejíčky, mastičky, krémy, tělová mléka, anulátory vrásek a napínače všelijaké kůže).
Jinak si ovšem tuto biblickou bohatost obsahů, kterou v sobě olej má, běžně nevybavíme a libá představa žalmisty z Ž 133, kde líčí jak z hlavy Áronovi kane olej na jeho vous a odtud až za výstřih jeho roucha nás asi také příliš nenadchne, přestože jde o tehdejší obraz hojnosti – hojnosti Božího požehnání.
Je to pochopitelné, přesto však by nás to nemělo odvést od toho, co nám Jakub říká. Ta Jakubova slova nejsou přesný návod, který se musí za všech okolností dodržet. Jejich podstatou je něco jiného. Podstatné je to, že člověk v nemoci není sám. Podstatné je to, že jsou s ním druzí a že i jeho nemoc a všechno, co se s ní pojí, je tu v modlitbě předloženo Bohu.
Ti, kdo nemocného navštívili, s ním nerozebírají příčiny jeho nemoci. Nepřicházejí mu vysvětlovat, proč ho ta nemoc potkala. Nechovají se jako vševědoucí, ale jako ti, kteří s ním spolutrpí. Jako ti, kteří stejně jako on zápasí o naději. Jako ti, kteří chtějí být s ním a spolunést jeho nemoc. Jako ti, kteří se přimlouvají.
Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchu, bude mu odpuštěno. Vyznávejte si navzájem hříchy a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho může způsobit prosba spravedlivého – tak Jakub pokračuje a člověka by to lákalo z těchto slov jednoznačně vyvodit, že modlitba musí každého uzdravit.
Jenomže to se tu právě neříká. Může to tak být. Ti, za něž se modlíme, mohou být uzdraveni. Ale také nemusí. Ta záchrana a pozdvižení od Pána nemusí znamenat fyzické uzdravení a znovupostavení se na nohy, ale také věčnou spásu a vzkříšení. Řečtina tu dovoluje i tento překlad, tuto překladovou víceznačnost. A je to tak dobře. Už jen proto, že tím naznačuje, že v životě jde o víc než jen o fyzické zdraví. Už jen proto, že tím naznačuje, že život je i o zdravých vztazích, o zdravém vztahu k Bohu a k bližním – o odpuštění hříchů i o odpuštění si navzájem.
A proto Jakub říká vyznávejte si navzájem hříchy a modlete se navzájem, abyste byli uzdraveni.
I tady již zmíněné sesterské církve zakotvují další svou svátost či svátostnou tajinu (jak to nazývají pravoslavní), jistý náboženský rituál – zpověď.
Evangelíci tak nečiní. Ne proto, že by rituál musel být nutně od zlého, ale proto, že zdůrazňují onu vzájemnost, vzájemnou důvěru, vzájemné vyznáni vin, vzájemné přimlouvání se jeden za druhého.
A to nejde nadirigovat. Stanovit to jako povinnost. Je k tomu třeba právě té vzájemné důvěry. Důvěry, která se však může otevřít i skrze modlitbu.
Vždyť mnoho může způsobit modlitba víry. Nemusí vždycky uzdravit tělo. Může k tomu přispět, ale také i nemusí. Může však uzdravit i vztahy. K Bohu i k druhým lidem. Pročistit je. Srovnat je. Dojít odpuštění. Najít smíření. Najít pokoj. A to přece vůbec není málo.

Amen.