ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Kázání bratra faráře Pavla Keřkovského z 25.5.2008

apoštol Pavel píše Galatským sborům, protože má starost o jejich budoucnost, a připomíná jim, že jsou součástí dlouhého příběhu lidu Hospodinova, a že starozákonní boží zaslíbení platí i pro ně. Pavel vzpomíná na dobré, i na zlé okamžiky svého života.Vzpomíná na Damašek, pobyt v Arábii, na Jeruzalém i Antiochii, kde se odehrálo mnoho důležitého. Z Antiochie byl vyslán na misijní cesty, a později se zde střetl a teologicky rozkmotřil s apoštolem Petrem.

Antiochea byla třetí největší město v tehdejším světě.Vedle italského Říma, egyptské Alexandrie. Byla proslulým politickým a obchodním, náboženským a vysokoškolským centrem vzdělanosti. Antiochea byla ovšem také světově proslulá erotickými náboženskými obřady, jako je dnes známé brazilské Rio de Janiero svým hýřivým karnevalem, nebo Berlín svým dnem lásky v rytmu techna.

V Antiochii našel Pavel novou teologickou orientaci, sborové zázemí, kterého si vážil. Zde se stal div, že sbor dopřával svobodu a důstojnost i křesťanům pohanského původu , dnes bychom řekli, že dopřával křesťanskou důstojnost těm náplavám, které nejsou z evangelických rodů. Fakticky to znamenalo, že křesťané pohanského původu přestali být „hříšnými pohany“, aniž by se museli stát „posvěcenými židy“, stali se dostatečně zbožnými křesťany i bez obřezání, i bez formálního přizpůsobení se požadavkům zákona, což dlouho nemohl pochopit jeruzalémští křesťané v čele s Jakubem bratrem Páně, a zřejmě i Petr.
Všimněme si, že apoštol Pavel hovoří o křesťanech jinak než jeruzalémští. Označuje všechny věřící – i věřící pohanského původu – za děti boží, potomstvo Abrahamovo. Křesťané jsou tedy sourozenci s lidem židovským, a proto jsou křesťané dědici starozákonních zalíbení a zároveň důvěřující zaslíbením Vzkříšeného. A aj, já s vámi jsem až do skonání tohoto věku.
Pavel Galatským vysvětluje, že je to zapeklitě proklaté a směšné, když křesťané pohrdají druhými křesťany. Drobné formy pohrdání se dějí i dnes v rodinách i ve sborech, tak mezi sousedy. Jistě pohrdám druhými, když si sednu opilý za volant a jedu. I když se nic nestane, neomlouvá mne má důležitost či tzv. poslanecká imunita. A jistě jsou mnohé další způsoby pohrdání, které nemusí být tak lehce rozpoznatelné: jak stále je zakořeněný ten předsudek, že my křesťané jsme přece jen o trochu lepší, než ti ostatní. Jistě je v tom notný kus pohrdání, když vyžaduji po někom, že má prodělat druhý křest, a pak že bude tím správně zbožným. Jistým pocitem mravní nadřazenosti může být ovšem i to, že pohrdáme světem, jsme třeba i rozhořčení, ale jako křesťané se příliš neozýváme proti zneužívání politických a hospodářských funkcí úředníky a poslanci ve státě. Apoštol Pavel připomíná, že právě oni mají dbát na spravedlnost a myjí být služebníky spravedlnosti a vykonavateli trestu, a my to máme svým jednáním utvrzovat – a máme projevovat tak svou lásku.(Ř 13). Za pohrdání vůči naším předchůdcům ve víře lze ovšem považovat aktuální nechuť připomínat viny církevní minulosti. Pavel právě v toto podceňování vin minulosti odmítá – a připomíná vinu svou i vinu Petra a dalších jeruzalémských. V mnoha ohledech bychom v těchto věcech měli být aktivnější. Mělo by se o tom hovořit na konventech a na synodech, v církevních časopisech. Nejde o bezmocné nadávání a naštvanost, ale o lásku a promyšlené odmítání toho, co bylo a zůstává i dnes opravdu nebezpečné a co ničí mezilidské vztahy, rozrušuje církevní paměť i sborové poměry. Tento druh mlčení na synodech a církevních časopisech způsobuje, že ve sborech si často říkáme, že to nestojí za to se ozývat, protože je to bezvýsledné.
Jenže Pavel nepovažoval své snahy za zbytečné, když chtěl zrušit otrokářské stereotypy své společnosti a zastal se uprchlého otroka Onezima. Je pravda, že Pavlovým dopisem Filemonovi se otrokářský systém nezhroutil. Výzvy k uznání větší důstojnosti lidí se prosazují jen obtížně a nedokonale. U etických problémů to tak je, že další generace se klidně vysmějí snaze svých předchůdců a založí si klidně neonacistickou organizaci. A my chatrní křesťané jsme z toho trapně překvapení, jako bychom nevěděli, že svoboda musí být vždy znovu vyhlašována a obhajována.
Přesto mnozí křesťané poznali díky Pavlovi, že mezi věřícími nemusí vládnout otrokářské stereotypy, a že Onezimos a Filemon jsou od této chvíle bratři v Kristu. Někdo by mohl říci, že to bylo od Pavla naivní, že vůbec něco onomu sboru a Filemonovi psal, ale Pavel v tom dopise z vězení tvrdí, že k víře náleží také proměna mezilidských vztahů, že víra není jen spiritualita (Flm), že jde také o sdílení víry.
Pavlovo jednání nebylo naivní, ale prostě křesťanské. Napsal z vězení petici, zastal se otroka, zloděje, kajícího delikventa. Nebylo to naivní, nýbrž křesťanské domyšlení ospravedlnění pouhou vírou. Proto hovoří o sdílení víry. Máme před sebou text, který žádá legitimní požadavek praktické víry, a ten občerstvuje srdce, jak tvrdí Pavel. (Flm)
Pavel připomíná Galatským, že mají dbát na důstojnost všech. Důstojnost je darem Kristovým a ten dar máme zužitkovat v mezilidských vztazích: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši… jste dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,28–29). Pavel to píše, protože ho trápí přezíravé chování jedné skupiny křesťanů vůči jiným křesťanům. Proto se velmi ostře vyjadřuje o křesťanech, kteří si myslí, že jsou zbožní, a přitom druhými pohrdají. Pavel mluví velmi ostře, a ví, že to musí zaznít veřejně, pro mnohé Galatské. Představme si, že v pravidelné rubrice Českého bratra ze života sborů bychom se dočetli: „Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil?“
Možná, že bychom si dnes řekli, že Pavel zveřejňuje něco, co by neměl. Ať si své spory s Galatskými nechá pro sebe, a nás s tím neotravuje a nepíše o tom do církevního tisku. Na spory není nikdo zvědavý, ať píše o něčem jiném. Pavel však pokračuje dál: „Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.“ Pavel veřejně hovoří o místním sborovém konfliktu, který se kdysi odehrál v antiochenském sboru. Pavel píše o známém a osvědčeném muži – o apoštolovi Petrovi – říká, že tento zbožný muž ve sborovém shromáždění jednal nepřípustným způsobem. Někdo by dnes mohl říci – že si ten Pavel docela dost dovoluje, a že se to nehodí bez vědomí Petra psát o starých konfliktech. Pavel odmítá nadržovat zasloužilým funkcionářům a brání se, že Bůh nikomu nestraní, a že Petra nechrání ani jeho apoštolát, ani jeho apoštolská imunita.
Pavel vyčetl Petrovi, že nejedná podle dohody a práva, podle církevního zřízení. Vyčítá mu, že k pokryteckému chování strhl i ostatní členy sboru. Šlo o tvrdý teologický spor, který se dotýkal liturgie, dogmatické nauky i personálního fondu a saláru – řečeno naší terminologií. Petr tvrdil, že pouze jen ti muži, kteří jsou obřezaní podle židovského rituálu, přestávají být hříšnými pohany a mohou ke společné VP. Jedině tak se stanou členy té správné církve, která slaví plnohodnotně a řádně. Pavel připomíná jádro nedorozumění, že Petr požaduje po druhých to, co on sám nedodržuje (2,14), proto neplní všechny nařízení zákona. Pavel kritizuje Petrovo jednání jako kontraproduktivní. Pavel má obavu, že pokrytectví Petrovo přetrvává, a šíří teď i do Galatie.
Před několika lety jsme se v naší církvi dohadovali o druhém křtu. Někteří chtěli překřtívat ty méně zbožné. Tehdy jsme v naší církvi odmítli nutnost překřtívání, A někteří odešli z naší církve a jsou teď v jiných církvích. Podobně apoštol Petr se zasloužil o rozštěp antiochenského sboru, a bolestné rozdělení přátel Pavla a Barnabáše, ti dva už ve společné práci nepokračovali. Pavel se obává, že dojde k dalšímu štěpení sborů, tentokrát v Galatii, proto píše: „Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil?“
Přihlédneme-li blíže k prvotní církvi a církvím, vidíme, kolik nedorozumění a člověčiny zde bylo. Nepřeslechněme ještě jiný úzkostlivý výkřik z jiného Pavlova dopisu: „jedni druhé za sebe důstojnější mějte“. A ještě podivnější je, že Pavel nezmiňuje smíření s Barnabášem a Petrem – po tomto listě Galatským. Možná k němu nedošlo nebo došlo a kupodivu se svědectví o tom ztratilo.A přesto navzdory těmto nesrovnalostem ony sbory žily a našly své pokračování, byť třeba v jiných oblastech a zemích.
Pavlova slova jsou povzbuzením i pro nás: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.“ Není-li rozdílu, pak všechny křesťanské ženy by měly mít legitimní možnost být kazatelkami, seniorkami, biskupkami, kardinálkami či papežkou. Máme vyhlašovat a uskutečňovat důstojnost mužů i žen v našich církvích v Evropě, a teprve potom smíme něco říkat na adresu jiných náboženství o nošení či nenošení šátku na veřejnosti či ve škole. Jistě nezanedbatelným úkolem, křesťanů je bránit se proti náboženským společenstvím, která vyhlašují své zákony za jedině správné, popř. své náboženství za jediné správné a pravověrné. Zde nejde jen o islám, zde jde též o křesťanské konfese a společenství, protože některé svou jedinečnost znovu a znovu vyhlašují. Měli bychom rozumně čelit postojům, které vytvářejí atmosféru pohrdní druhými. Přinejmenším máme vyhlašovat, že řeč o univerzálních lidských právech a univerzální lidské důstojnosti platí pro všechny – a je to legitimně náboženské téma, alespoň pro Pavla ano, proto se Onezima zastával.
Nemáme to tedy dnes nějak obzvláště těžší, různých nedorozumění bylo v církvích již od samého počátku poměrně dost.
Pavel nebyl zdecimován nedorozuměními v církvích, proto vyhlašuje zvěst o smíření a svobodě. Tato zvěst z nás činí důstojné bytosti, z nás křesťanů pohanského původu. Máme se tedy potěšovat a povzbuzovat zvěstí: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,28–29). A amen zde vyslovené, znamená důvěru, že se tak již děje, protože pravda se děje, uskutečňuje – nejde o pouhé pravdy zření.