ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Zvonek Šorm - Podobenství o soudci a vdově - Lk18 1-8 2.11.2008

Někdy míváme pocit , že lidé, kterým není nic svaté, kteří na Boha nedbají a z lidí si taky nic nedělají, že to všechno je až záležitost dneška – dnešní odnáboženštělé doby. Že to až ona je plná nespravedlnosti, všelijakých chamtivců či zkorumpovaných úředníků.

Když se ovšem začtete do starých knih, z dob dávno minulých, zjistíte, že tento pocit – že zrovna za té jejich doby lidské mravy upadají a spravedlnost se hroutí – měli lidé snad napořád, v každé době.
Možná je to proto, že míváme tendenci si staré časy prostě idealizovat. A zvláště tam, kde v přítomnosti nastanou nesnáze a komplikace, se kterými si moc nevíme rady a které nás třeba i děsí, bývá tento sklon ohlížet se zálibně dozadu a vzpomínat na „staré dobré časy“ zvlášť silný.
Konečně dělával to tak už i starý Izrael. I on si takto nejednou minulost idealizoval. Připomeňme si třeba jen jeho příběh vyjití z Egypta. Tam stačilo, když v nově nabyté svobodě přišly první těžkosti, a už se lid začal ohlížet do minulosti a vzpomínal na ni jakoby jejich pobyt v Egyptě byl téměř luxusní dovolená a nikoli tvrdá otročina a jakoby farao byl vstřícný chlebodárce a nikoli krutý vládce, který se nerozpakoval vraždit dokonce ani děti.
Bible sama si ovšem minulost takto neidealizuje. Neobrací náš zrak k minulosti, aby nám ji předkládala jako zlatý věk. Nelíčí nám minulost jako vzor spravedlnosti, jako zářný ideál, ke kterému je třeba se vrátit.
Spravedlnost není pro Bibli v minulosti, ale v Bohu, v Hospodinu. Proto k Bohu, a ne k minulosti, je třeba se obracet. Proto na Bohu a nikoli na zidealizované minulosti, je třeba spravedlnost postavit.
Na Bibli je právě krásné, že se do iluzí neutíká. Že nám nepředkládá zářné příklady, kde nic nedrhne a všechno je pečlivě až sterilně učesané. Že nemluví „pomazaným“ jazykem, kde všechno musí být hladké a bezkonfliktní. Její řeč je naopak často velmi syrová a provokující. Skutečně ze života.
A to je dobře vidět právě i na tom dnešním Ježíšově podobenství.
V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. Takto, bez obalu a bez okras, začíná Ježíš své podobenství. Tedy – žádná idyla. Žádná zidealizovaná minulost, v níž by každý soudce byl vrozená ctnost a mrav. To, co nám tu Ježíš líčí, to naopak dost zřetelně ukazuje, že spravedlnost to nikdy neměla snadné a že soudní úředníci, u kterých je velmi těžké dovolat se práva a spravedlnosti, byli už i tehdy.
Vlastně je to, na první pohled, naprosto beznadějná situace. Soudce, který se na nic neohlíží. Soudce, který si dělá, co chce. Soudce, který nad sebou neuznává žádnou autoritu. Co s takovým soudcem? Jak se u něho domoci práva a spravedlnosti? Takový soudce je přeci naprosto „neprůstřelný“. Pán Bůh je mu ukradený a veřejné mínění jakbysmet. Neohlíží se na nic. V tom svém městečku je de facto neomezeným pánem. Může si dělat, co chce. A to znamená, že pokud bude chtít, nemusí dělat také vůbec nic.
Jak se tady tedy domoci práva? Jak pohnout k spravedlnosti člověka, který se na nic neohlíží a dělá si jen to, co chce?
Snad jenom úplatkem, korupcí – napoví protřelost lidská. Jenomže to má právě svůj háček. A ne jen jeden. Za prvé: je vůbec ještě možné mluvit o spravedlnosti a právu tam, kde o nich rozhodují peníze? Není to zas jen jedna z našich dalších lidských iluzí, že dostatečné finanční ocenění dá i průchod spravedlnosti?
A za druhé: co když člověk penězi zrovna neoplývá? Co zbývá těm, kteří žádné takovéto podpůrné prostředky ani nemají? Mají to snad vzdát rovnou? Mají snad rovnou přestat v nějakou spravedlnost a právo věřit?
Ne bez důvodu si jistě Ježíš do svého podobenství jako toho, kdo se domáhá spravedlnosti, vzal právě vdovu. Protože u ní je víc než jasné, že její podpůrné prostředky jsou právě nulové. Vdova to je pro Bibli naopak sám prototyp bezbrannosti. Vdova byla vydána na milost či nemilost druhým. Každý si na ni může troufnout. Nemá zastání. Nemá muže, který by se jí zastal. Který by ji zjednal respekt.
To jediné, co má, je její vytrvalost. Že nepřestane o spravedlnost a právo usilovat. Že bude navzdory úřednické aroganci o zastání a spravedlnost stále žádat. Že ve svém úsilí neochabne a nenechá udolat.
Tedy nic moc. Někdo by možná rovnou řekl, že je to dokonce předem prohraný boj. Že s takovýmito možnostmi ani nemá smysl se o něco snažit.
A přece – ta vdova to nevzdává. Přesto, že dlouho se nic neděje. Přesto, že její návštěvy u soudce se zdají být naprosto bezvýsledné. Přesto to nevzdává. Přesto neklesá na mysli.
Vraťme se však ještě na chvíli k soudci. Z toho, jak byl na začátku charakterizován, se může někomu zdát, že jde o člověka vyloženě zlého. Ale tak tomu přece není. Tak ho to Ježíšovo podobenství nelíčí. Ten soudce není žádný prototyp násilníka, člověka, který by neměl vůbec žádné zábrany. Kdyby tomu tak bylo, tak s tou ženou prostě zatočí. A třeba právě násilím. Ale tak on nejedná.
Ten soudce si prostě jen chce jednat podle své nálady, jen podle toho, jak jemu se chce či naopak nechce. Tahle orientace na svých náladách a na svém chtění – to je to, co jej charakterizuje.
A přece – právě už s takovýmto člověkem je domluva více než nesnadná. A přece – už s takovým člověkem je těžké pohnout.
A tak – protože soudci se prostě nechtělo zabývat se vdovinou záležitostí – tak to trvalo dlouho. Úmorně dlouho. Až to ani sám soudce nevydržel. Potom si řekl: I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu ji k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.
Ono je tam tedy v původním textu doslova: Jinak mi nakonec ještě přijde nafackovat – což je docela komický moment i vzhledem k tomu, že se u tohoto soudce neustále zdůrazňuje, a zdůrazňuje to i on sám ve svém vnitřním monologu, jak se nikoho nebojí, ani Boha, ani lidí. Slabá a bezbranná, zato však vytrvalá a neochabující vdova ho však přinejmenším znervózňuje. A aby od ní nakonec ještě slízl pár facek – tak téhle ostudy by se přece jen rád ušetřil. Tedy zase žádné probuzené svědomí či ušlechtilé pohnutky. Ten soudce prostě jen pochopil, že než pořád dokola snášet její návštěvy a vždy znovu ji poslouchat, že mnohem snazší ji bude vyhovět.
A tak to nakonec všechno dobře dopadlo. Žena vytrvala, nevzdala se své víry ve spravedlnost a zastání se jí nakonec skutečně dostalo.
Jenomže tenhle syrový příběh s dobrým, i když dlouho odkládaným koncem není jen obyčejnou epizodou ze života. Ježíš ho naopak vypráví jako podobenství, kterým chtěl ukázat, jak je třeba se modlit a neochabovat. Tak sám to podobenství uvozuje.
A teď jde tedy o to, co si z tohoto podobenství vzít. Je to snad návod, jak bychom my měli jít na Pána Boha? Jak ho vytrvale umlouvat tak, až dosáhneme svého? Jak ho „umodlit“?
A vůbec je snad Bůh skutečně takový cynický a líný úředník, kterého je prostě třeba ke spravedlnosti přinutit, jako onoho soudce z podobenství? To, že by chtěl Ježíš říci?
To je skutečně těžko představitelné. A také to ani trochu neodpovídá biblickému svědectví, ani samotnému příběhu Ježíšovu, ve kterém, jak věříme, poznáváme Boží jednání a Boží obraz nejlépe.
Vydat se je tedy třeba jiným směrem.
Jistě, v něčem jsou si soudce z podobenství a Bůh podobní. Bůh stejně jako onen soudce nic nemusí. Bůh nad sebou také již nemá žádnou vyšší autoritu, která by ho k něčemu přinutila. Je svrchovaný a záleží jen na něm, co udělá a jak rozhodne.
Přistupovat tedy k Bohu jako k tomu, který něco musí a kterého lze, ať už jakkoli, třeba neutuchajícím spádem slov, k něčemu přinutit, přistupovat takto k Bohu vlastně znamená ho z božího trůnu sesadit. Znamená to popřít jeho svrchovanost.
A tak nám to Ježíšovo podobenství obrazem soudce, který už nad sebou nemá žádnou další autoritu, připomíná právě svrchovanost Boží. Bůh nemusí plnit naše žádosti a prosby. Nikdo ho k tomu nemůže přinutit.
Stejně tak nám však obrazem bezbranné vdovy, která nemá žádné zvláštní prostředky a zvláštní konexe, připomíná i naši vlastní pozici ve věci dovolávání se práva a spravedlnosti. I my stejně jako ona vdova v životě přeci můžeme prožívat celá období, kdy se nám může zdát, že spravedlnost žádná není a že vůbec ani nemá smysl se jí dovolávat. Že o ni nemá smysl usilovat – že se nás stejně nikdo nezastane.
To obojí nám to Ježíšovo podobenství připomíná. Zcela bez iluzí. Jenomže – a to je právě překvapivé a nadějné zároveň – přesto všechno to podobenství nekončí ve skepsi. Naopak přesto, že si člověk nedělá iluze o své pozici a svých možnostech ohledně spravedlnosti, přesto, že nikdo z nás lidí nemáme Pána Boha na vodítku, přesto všechno – říká Ježíš v tomto podobenství – přesto všechno má smysl se stále modlit a neochabovat. Přesto všechno má smysl se dovolávat spravedlnosti.
Ne snad proto, abychom Pána Boha k něčemu přinutili. Abychom mu radili a napovídali, co má dělat. Modlitba jako vodítko, kterým Boha dovedeme tam, kam to my naplánujeme, by bylo cosi víc než urážlivého.
Bůh nepotřebuje naše rady , ani námi nepotřebuje být nucen ke spravedlnosti. O to, zda se Bůh zastane spravedlnosti, o to – říká Ježíš tím svým podobenstvím – nemusíte mít starost. O to se nemusíte strachovat. Vždyť i ten cynický a líný soudce nakonec vdově zjednal právo. Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzy zastane.
Tak jednoznačně povzbudivě zní Ježíšova odpověď: o spravedlnost ze strany Boha nemějte strach – a to ani tehdy, když prožíváte něco podobného jako ona žena z podobenství, když vaše vlastní úsilí o spravedlnost nemá žádného valného a okamžitého účinku.
To, oč jde, je něco jiného. Něco, co Ježíš formuluje do oné závěrečné věty. O Boží spravedlnost a zastání nemějte strach – ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?
Ne tedy o Boha, ale o nás jde. O naši víru. Abychom řečeno jinými Ježíšovými slovy, my sami nepřestali lačnět a žíznit po spravedlnosti? Abychom ji my sami nevzdali.
A proto je také třeba stále se modlit a neochabovat. Proto je třeba vytrvat v komunikaci s Bohem. Ne kvůli Bohu, ale právě kvůli sobě. Kvůli naší víře. Abychom ani když přijdou těžkosti – abychom ani tehdy neklesali na duchu. Aby se nám ani tam, kde se věci ne a ne pohnout, neztratil výhled k dobrému cíli.

Amen.