ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Kázání italského faráře Gregoria Plescana "ČAS" - 23.11.2008

Na úvod několik vět k původu italské protestantské církve, která je o něco málo starší než naše reformátorské hnutí, počínající Husovým dílem.
Valdenští nebo Valdenství bylo středověké náboženské hnutí směřující k reformě křesťanského života založené Petrem Valdem. Zprvu se vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím a brzy se stalo územně nejrozšířenější herezí evropského středověku.
Kázání bratra Georigia Plescana pro neděli, 23.11.08 do češtiny přeložil bratr František Doležal. První čtení Kazatel, 3, 1–14; druhé čtení Matouš, 6: 25–34 (Ježíšova slova):

Kniha Kazatel je neobvyklá kniha: čelí každodenním výzvám poněkud překvapujícím způsobem. Někdy se zdá být plná beznaděje, jako by se všechno dalo popsat slovem „marnost“. V téže knize ale můžeme číst také věty jako „Poznal jsem, že není pro [člověka] nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro…“ a také „… to, že [člověk] jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.
Tato slova zdánlivě zní jako pobídka, abychom hledali jen bezprostřední potěšení, ve skutečnosti však takovou pobídkou nejsou: kniha Kazatel není napsána pro abstraktní čtenáře, pro lidi, kteří by si mohli vybírat, zda přijmou nebo odmítnou dny svého života. Je adresována obyčejným lidem jako jsme my: lidem, kteří nemají jinou možnost než prožít každý den a postavit se čelem ke smyslu i k nesmyslu každého dne.

Přestože slova Kazatele zní až krutě, když rozkrajují čas do zřetelně odlišných polovin, jsou plně pravdivá

čas rození / čas umírání

čas sázet / čas trhat

čas zabíjet / čas léčit

čas bořit / čas budovat

čas plakat / čas smát se

čas truchlit / čas poskakovat

čas kameny rozhazovat / čas kameny sbírat

čas objímat / čas objímání zanechat

čas hledat / čas ztrácet

čas opatrovat / čas odhazovat

čas roztrhávat / čas sešívat

čas mlčet / čas mluvit

čas milovat / čas nenávidět

čas boje / čas pokoje.

My všichni bychom rádi žili ve „šťastném čase“ – nejspíš asi v čase, který vyhovuje naší náladě… potíž je v tom, že život nám nedovoluje, abychom si vybrali, a někdy nás nutí prožívat čas, který nemáme rádi. Proto často promarňujeme svůj život tím, že se zoufale snažíme přinutit čas, aby se přizpůsobil našim hlediskům a očekáváním – bohužel, jen málokdy se nám to podaří: náš skutečný čas je čas uvalený na nás životem, a nikoli čas, který bychom si sami vybrali, a výsledkem našeho potom nsnažení bývá, že končíme jenom s několika mouchami v hrstí…
V takových situacích nabízí kniha Kazatel neočekávané řešení: máme příležitost postavit se k životu kladně; odmítnout zdůrazňování jeho záporných stránek, ale přitom sami sebe neklamat, nemyslet si, že dokážeme prostě obrátit tok času do směru, kterým bychom si přáli, aby tekl.
Dostáváme příležitost porozumět času, ve kterém žijeme, abychom se mu mohli přizpůsobit, ne abychom proti němu bojovali.
Může nás překvapovat, že Bible počítá s tím, že přicházejí špatné časy jako čas umírat, zabíjet, nenávidět… Cítíme, že ve náboženských knihách by měly být zobrazovány jenom hezké věci, jako světlá místa na fotografii, i když ta jako celek je tmavá. Někdo proto může být zklamán, když nečte jenom zbožné věty – slova Kazatele nám však pomáhají porozumět, jak hluboce jsou v každém z nás zakořeněny záporné city a oč rozumnější a zdravější je, když si přiznáme, že nejsme úplně svatí…
A tak první poučení z této kapitoly je toto: snažme se vycházet po dobrém s chvílemi úzkosti; pak oceníme i chvíle pokoje . Býváme často zdeptáni svým životem, protože před sebou vidíme jenom špatné dny, a zapomínáme, že Bible nás také zve k uzdravování, ke smíchu a k lásce .,..
A Kazatel pokračuje ještě dál: Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky…
Jakmile si uvědomíme, že naše meze jsou součástí nás samých, a začneme se radovat z darů, které jsme dostali, činíme v našem každodenním životě Boží vůli: nepromarňujeme své dny, ale plníme cíl, který nám Bůh stanovil.
Můžeme se ptát: Je toto uvažování hodně odlišné od myšlenek Ježíšových, když mluvil na hoře ke svým učedníkům ? Ježíš ve svém nejslavnějším kázání upozorňoval učedníky na roli, jakou v lidském životě hraje úzkost.
Když nečteme Kázání na hoře dost pečlivě, můžeme mít dojem, že Ježíš naivně a nadměrně důvěřoval lidem, skoro jako by žil mimo skutečný svět.
On ale ve skutečnosti takový není: všimněme si, jak fascinujícím způsobem ukazuje na hlavní problémy, které trápily jeho současníky, a pak to srovnejme s dnešní dobou: zjistíme, že ty problémy jsou v podstatě stále stejné. Například šaty: neslouží jen k ochraně před chladem, stávají se něčím, co musíme jiným předvádět – ale výsledkem naší úzkosti, když se trápíme otázkou, co vzít na sebe, je jenom setkání s naší vlastní bezvýznamností.
Přiznejme si to: úzkost je velmi podstatnou součástí našeho světa – a naše západní společnost, západní svět, tak organizovaný a tak rozumně uspořádaný, vyvolává více úzkosti než mnohé jiné společnosti. Když se věci musí odehrávat podle přesného projektu a plánu, je velmi snadné mít pocit, že v tom či onom směru není něco v pořádku.
Proto, když Ježíš mluví o Božím „království a spravedlnosti“, nechce mluvit o věcech, které jsou mimo naši zkušenost, ale o záležitostech, které se nás přímo týkají:
- království Boží je chvíle, kdy cítíme, že Bůh vládne nade naším dnem,
- Boží spravedlnost je chvíle, kdy zjistím, že „já“ není jediná míra hodnot tohoto světa, a kdy Bůh sám mě přiměje, abych si uvědomil, že existuješ také „ty“, s „tvými“ vlastními důvody a nadějemi…
Ježíš, stejně jako kniha Kazatel, nás nabádají, abychom se snažili rozpoznat nebezpečí, když se nás čas úzkosti snaží ovládnout – říkají nám, že můžeme žít svůj život v mírnosti, uvolněně a příjemně a že není třeba přehánět význam toho, co se stalo.
Ježíš nám říká, že když se náš čas snaží zvítězit nad časem Božího pokoje – když nás naše úzkost hodlá připravit o příležitost prožít čas pokoje, jak nám jej Pán Bůh nabízí, že s tím můžeme něco udělat.
Jak Písmo v knize Kazatel, tak Ježíš příkladem svého života nám odhalují důležitou pravdu: nikdy nežijeme v neutrálním čase.
Čas není objektivně neutrální, protože ani válka ani mír na nás nezávisejí (a finanční krize, které nyní čelíme, ukazuje, že nezávisejí ani na vůli vládců tohoto světa). Čas není ani subjektivně neutrální, protože čas lásky nebo nenávisti, boření nebo budování, pláče nebo smíchu jsou otazníky, postavené životem na cestě našimi dny.
Proto, jestliže jsme přijali Ježíše za svůj orientační bod, můžeme odpovědět i na jeho výzvu: snažme se porozumět času, ve kterém žijeme, nenechme se ovládnou úzkostí a přijměme i to, že slovo „spasení“ neznamená jenom „ráj“, ale také smíření s naším časem.

Amen