ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Kázání kurátora Petra Krause - Když se tě zeptá syn

Chtěl bych začít trochu neobvykle : chválou otázek, chválou tázání se. Vždyt´ pokud něco víme, pokud něco známe, je to hlavně proto, že jsme se ptali. Za vzdělání , znalosti, poučení vděčíme otázkám, které jsme si před tím položili nebo které před námi samy vyvstaly. Věda nedělá nic jiného, než že klade otázky a pokouší se o odpověd´. Kladení otázek patří k člověku. Na nic se neptat – to je příznak primitivizmu.

Pravda, stane se, že nás některé otázky, hlavně otázky našich dětí, začnou obtěžovat, vyrušovat, až otravovat. Známe to všichni jako rodiče i prarodiče. A proč se děti vůbec ptají ?Je to jenom zvídavost/zvědavost ? Nesvědčí některé otázky o tom, že naše dítě něco trápí ? A trápí se vůbec s něčím nebo nad něčím? Umíme to (včas) rozpoznat ? Ale zanechme obecných úvah, i když i ty mají svůj smysl. Před námi je starozákonní text, jehož osou je otázka dítěte a odpověd´ otce. Otázka není položena v libovolné situaci a odpověd´ má rovněž svůj čas a své místo. Otázka a odpověd´ se odehrávají v čase velikonoční slavnosti hodu beránka. Tady se musíme na chvíli zastavit. U starého Izraele – a podobně u orientálních národů vůbec – bylo hodování podstatnou složkou kultu. Při něm se obnovoval a utužoval vztah mezi lidem a jeho Bohem. Sedět u jednoho stolu znamenalo vytvářet společenství. Sedět u jednoho stolu znamená, že k sobě patříme. Patřit k sobě pak znamená, že máme nejen prostou lidskou radost z toho, že se zase vidíme, ale že setkáním u jednoho stolu upevňujeme vztahy vzájemné důvěry a připravenosti nést svůj díl odpovědnosti za tu část Božího lidu, do které nás Hospodin postavil. Lid si připomínal smlouvu, kterou uzavřel ve svých otcích s Hospodinem a zavazoval se ji provždy dodržovat. Bůh, který od lidu přijímá obět´, se tak stává účastníkem hodování a zaslibuje svému lidu pomoc a ochranu. Svátek nekvašených chlebů – velikonoce, hebr. pesach – patřil ke třem nejvýznamnějším slavnostem v roce. Trval sedm dní, po kterých se nepracovalo. Prvního a posledního dne se přinášely oběti a konala bohoslužebná shromáždění. Je jen přirozené, že se děti – synové ptají, co to všechno znamená. A v té otázce nejde jen o vysvětlení „chodu“ celé slavnosti, jde o zásadní otázku : proč, o co tu vlastně jde, proč si právě ted´, při této slavnosti, připomínat Hospodinovy pokyny, svědectví a nařízení ? Odpověd´ otce, všech otců v Izraeli, na tuto otázku je jedna, a je to odpověd´, která jednou pro vždy vyjadřuje postoj víry Izraele ke svým dějinám, k sobě samému, ale především a hlavně k Hospodinu :
„Byli jsme otroky v zemi egyptské, ale Hospodin nás osvobodil“. Protože nás osvobodil a přivedl do slíbené země, nechce, abychom o tuto svobodu přišli tím, že bychom se neřídili jeho nařízeními a pokyny. Pokud je budeme dodržovat a milovat Hospodina, bude nám dobře. Připomínka otroctví v Egyptě je i hlubokým zdůvodněním – dnes bychom řekli „sociálních opatření“, která mnohdy překračují rámec vlastního izraelského společenství (Deut. 24 „Ochrana potřebných a opuštěných“): v. 17: Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho. Ale pamatuj, žes byl otrokem v Egyptě a že Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vykoupil. Proto ti přikazuji, abys to dodržoval.
v.21: Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi.Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Proto ti přikazuji, abys to dodržoval. Ale vrat´me se k dialogu tázajícího se syna a odpovídajícího otce. Ta odpověd´ je uvozena trpkou vzpomínkou. Byli jsme – jako národ – otroky v egyptské zemi. To není povzbuzující začátek národních dějin. Když si národy ujasňují své dějiny, když se vracejí k počátkům, kořenům, „odvozují se “ zpravidla od nějakého heroa, hrdiny, který svými bohatýrskými činy rozehnal nepřátele a sjednotil jednotlivé rodiny a rody do jakéhosi prapůvodního národního útvaru a dal tím vznik dějin, čili vědomě přijímané historie. Že by se nějaký národ zformoval na základě otrockého postavení v zemi, kterou nemohl chápat jako vlastní, kde byl původně hostem, ale pak byl zotročen, to je naprostá výjimka. Přiznat – vyznat takovýto neslavný počátek tváří tvář novému a jistě i ambicióznímu pokolení, to pro žádného otce nemůže být nic příjemného. Jenomže : ta odpověd´ pokračuje; a jako by se ten, který odpovídá, najednou napřímil : ale Hospodin nás z Egypta vyvedl a vedl nás dál, až do země, kterou slíbil, a chce nás vést i dále, nabízí další vedení a ochranu. Nechce přitom od svého lidu nic víc, než aby mu zachoval věrnost a dodržoval všechna nařízení, aby mu bylo dobře po všechny dny . Chci se soustředit na onen dialog, který probíhá mezi synem a otcem, čili v rámci rodiny. V rámci rodiny probíhá samozřejmě spousta dialogů. Rodina je jednotkou nejen hospodářskou a společensko-právní, ale také komunikační. Kde jinde než v rodině může dítě slyšet první slova/slůvka lidské řeči, kde jinde se může učit chápat jejich významy, obsahové i citové náplně slov, kde by se mělo naučit rozlišovat mezi slovy povzbuzení a potěšení na jedné a slovy odmítnutí a zraňování na straně druhé ?
Kde jinde než v rodině by se měli manželé i dospívající děti učit úctě ke slovu lidskému a pak i Božímu ? Kde jinde než v rodině by měli všichni členové rodiny dlouhodobě kultivovat své vztahy, v nichž komunikace hraje nezastupitelnou úlohu? Je přirozené, že podstatný komunikační prostor zaujmou v běžném životě rodiny témata hospodářská, finanční a organizační (kdo pojede na nákup,kdo vyzvedne dítě ze školy, kdo projedná a připraví očekávanou návštěvu příbuzných apod.). Bez nich to nejde. Rodina musí „fungovat“. Ale v rodině nemůže jít přece jen o to, aby provozně hladce fungovala, rodina je víc: podle Dostojevského je rodina celým světem lásky. Žije-li rodina v lásce, není překážky, kterou by nezvládla. Žije-li rodina v lásce, není otázky, která by nemohla být položena, není odpovědi, která by nemohla být přijata. Před věřícími manžely pak stojí úkol vytvářet rodinu jako primární prostor pro vydání svědectví víry. Jak tomu rozumím ? Kde jinde než v rodině by se mělo dítě setkat se základními výpověd´mi a postoji víry, kde jinde by se mělo něco dozvědět o cestě božího lidu dějinami, kde jinde než z rukou rodičů nebo prarodičů by mělo přijmout Písmo a pod jejich vedením je otevřít ? Kde jinde než v rodině by se mělo dítě setkat i se zápasem víry, s hledáním Boží vůle a Boží pravdy, kde jinde by se mělo naučit přijímat z Božích rukou dobré i zlé, kde jinde by se mělo naučit vděčnosti Pánu Bohu za vše, co od něho dostáváme, kde jinde by se mělo naučit se modlit ? Z našeho starozákonního textu vyplývá ještě něco velmi podstatného: dialog se odehrává v čase náboženské slavnosti/hodu; a opravdu – kdy je k tomu vhodnější příležitost než tehdy, sedíme-li u jednoho stolu a prožíváme-li obecenství nejen spolu, nýbrž – podle Jeho zaslíbení i s Ním ? Naznačuje nám to, že pro rozhovor o základních otázkách víry si musíme umět vytvořit prostředí a věnovat mu potřebný čas. Jsou témata, která nemohou být vážně diskutována mezi ranní kávou a hledáním klíčů od auta. Což pak,milí přátelé, věnovat podobným otázkám čas nedělního nebo svátečního oběda ? Dítě bude samozřejmě klást otázky, a to je dobře. Bud´me na ně co nejlépe připraveni. Na některé otázky bude odpovědět nesnadno, některých se můžeme i zaleknout. Ale není zakázaných otázek a na žádnou otázku nesmíme odpovědět : na to se neptej, to není přípustná otázka, a to ani tehdy ne, nemáme-li po roce odpověd´. Nezbývá , než odpověd´ společně hledat a prosit o pomoc Ducha svatého. Co je však povzbuzující, je to, že se můžeme vždy obrátit k církvi, k jejím učitelům, jejich poučenosti, zkušenosti i trpělivosti. Jsou nicméně otázky, na které s celou svou učeností a teologií nestačíme (což je dobře, moc bychom si osobě mysleli !). A pak nám budou tou největší útěchou slova apoštola Pavla (vyjímám): … naše poznání je jen částečné… nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně … Sám na sobě a na své cestě za vírou mohu vyznat, jak se v průběhu života mění nejen okruh otázek, které člověka trápí, ale i jejich osobní naléhavost , to, s jakou vnitřní intenzitou prožívám otázky nezodpovězené nebo zodpovězené jen zčásti a tedy neuspokojivě. Mohlo by se zdát, že s přibývajícími léty, jak dostáváme – jak se říká –rozum a trošičku nakoukneme do teologické kuchyně, bude otázek ubývat a a odpovědí přibývat a že bude hlavně méně těch otázek nezodpovězených . Chtěl bych Vás ujistit, že jich nějak příliš neubývá a že dokonce sem tam nějaká přibude. Co se však změnilo, je přístup k těmto otázkám. V průběhu let vás – díky Pánu – opustí pocit, že je to div ne neštěstí, když nenalézáte úplné, vyčerpávající a mysl i srdce dokonale uspokojující odpovědi, když neumíte pohotově a suverénně odpovědět na otázky, které vám položí at´ už bratr/sestra ve víře, nebo vaše dítě nebo i ten, kterému vydáváte svědectví a snažíte se získat pro evangelium. Jsou otázky, které vás přestanou trápit ne proto, že byste našli dokonalou odpověd´, ale proto, že jste pochopili, že tu poslední a konečnou odpověd´ můžete a smíte přenechat Pánu Bohu. Důležité je, abychom tuto poctivost skromnosti uměli otevřeně přiznat a nesnažili se naši nevědomost zakamuflovat kdovíjakými rádoby náboženskými frázemi . Ona se stejně každá kamufláž dříve či později „odkope“. A pak je přirozeně po důvěře. A až tady, v naší osvobozující pokoře před Hospodinem , když ty poslední odpovědi necháme na Něm, až tady začíná naše „moudrost“. Začal jsem chválou otázek . Je však třeba pochválit i odpovědi, i ty naše lidské pokusy o odpovědi, i když mají k dokonalosti hodně daleko. Amen