ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Petr Kraus - Eliáš na Orebu

Příběh o Eliáši na Orébu je o tom, jak se jeden Hospodinův prorok zase jednou dostal do takového maléru, že se musel zachránit útěkem. Jeho zapřísáhlou nepřítelkyní a pronásledovatelkou nebyl nikdo menší, než modlářská manželka krále Achaba Jezábel, vyznavačka Baale a ochránkyně Baalových bonzů.

Jak k tomu došlo ? V Izraeli se rozšířilo uctívání Bále, který byl uznáván jako hlavní božstvo semitských národů, hlavně Féničanů a Babylóňanů (pozdější Marduk). Modloslužba Bálova byla brzy zavlečena mezi Izraelce, protože všechno domorodé obyvatelstvo Bále uctívalo. Bál byl původně božstvem plodivé síly země, později byl ztotožňován s blahodárnou mocí slunce. Bohoslužbu provázely sexuální nevázanosti a oběti dětí. Bálovi kněží divoce tančili kolem oltáře a zraňovali se noži, aby si jich božstvo všimlo.Za krále Achaba dosáhl kult Bále hrozivých rozměrů. Bylo postaveno mnoho oltářů, i domácích. Právě proti Bálově modloslužbě se neohroženě postavil Eliáš. V předchozí 18. kapitole se dovídáme, jak hoře Karmel Eliáš nad Bálovými kněžími zvítězil a mnoho jich pobil. A to právě Jezábel tak rozlítilo. Eliáš je tedy na útěku. Ale kam utéci, Jezábel má svoje lidi všude ! Paradoxně je to poušt´, kam se v první chvíli obrátí. Místo nehostinné, bez vody, sem tam nějaký trs uschlé trávy nebo keř. Písek, kamení, horko. Pro Izraelce měla poušt´ výrazný náboženský význam: byl to prostor, na kterém se pod Mojžíšovým vedením utvářel Boží lid. Prostor, ve kterém se Izrael tolikrát vzdálil od Hospodina (vzpomeňme jen na klanění se zlatému teleti na Sinajské poušti), a kde přes všechnu svou nevěrnost zakoušel mimořádnou Boží péči, díky níž nakonec poušt´ překonal a došel do slíbené země. Poušt´ tedy pro Izraelce symbolizovala nejen nehostinnost a nepřátelský prostor, ale současně místo naděje, protože Hospodin svůj lid na poušti neopustil , dal mu potravu i vodu a bojoval za něj proti všem nepřátelům, kterých nebylo na cestě málo. Poušt´ ovšem nebyla a nemohla být cílem putování, ale jinak než pouští se do země zaslíbené dojít nedalo. Byla tedy i prostorem velkého očekávání, prostorem, kde se něco velkého chystá. Pán Ježíš ztrávil na poušti 40 dní, když se připravoval na svou pozemskou misi. Poušt´ byla ovšem místem, kde na člověka číhalo mnohé nebezpečí: byla pokládána za sídlo zlých duchů, takže se na ni uchylovali jen pronásledovaní v ohrožení života. Chtěl-li se Eliáš zachránit útěkem na poušt´, příliš si na první pohled nepomohl. Bylo to z našeho lidského hlediska z deště pod okap. Šel celý den, kudy ho nohy nesly a večer toho měl opravdu dost. Sporý stín pod jakousi křovinou vypadá jako hotová záchrana. Dál už nedojde. A náhle na něj padá pocit marnosti vlastního života: Kam to dopracoval ? Tak se snažil – tolik „horlil pro Hospodina“ – a ted´ aby prchal a schovával se před tou modloslužebnicí. Lepší je snad smrt a proto, Hospodine, vezmi si můj život, vždyt´nejsem lepší než je můj pobloudilý lid, zklamal jsem tě ! A po těžkém vyčerpávajícím pochodu Eliáš pod keřem usne. Nevidí-li člověk jiné východisko ze situace než odchod ze života, svědčí to o velkém zoufalství a o přesvědčení o naprosté beznadějnosti jakéhokoli vlastního řešení. Přesně do takové situace se Eliáš dostal: Sám v poušti nevidí šanci na holé přežití. Vložil však svůj život do Hospodinových rukou, všimněme si, že si sám na život nesáhl. A udělal dobře. Hospodin má s Eliášem své plány a proto jej vybavuje tím nejpotřebnějším pro přežití v poušti : chlebem a vodou. Z Hospodinova zásahu se Eliášův útěk – kamkoli, jen hodně daleko od Jezábel – mění v pochod, jenž má najednou smysl . V síle pokrmu od Hospodina jde Eliáš cestou necestou – spíše necestou – celých 40 dní, až dojde k horskému masivu Orébu (Chorébu): až sem ho Hospodin dovedl. Konečně se zdá, že je u cíle, že je v bezpečí. V hoře se mu nabízí jeskyně, v ní snad trochu chládku, aby si mohl po celé té namáhavé cestě odpočinout. Netouží po ničem jiném než po spánku. V koutku jeskyně konečně uléhá – spíše sebou praští jak široký tak dlouhý. Přejme mu to, alespoň na chvíli. Ale : zachrání-li Hospodin někoho a dovede-li ho někam, pak určitě ne proto, aby tam odpočíval nebo dokonce jen proto, aby tam hořekoval nad svým osudem. Dovedl-li Hospodin Eliáše do bezpečí jeskyně na Orébu, pak proto, aby se tu mohl Eliáš připravit na úkol, kterým bude pověřen. Především si Hospodin přeje, aby Eliáš, zmítaný pochybnostmi o sobě, o svém lidu – a kdo ví, zda-li ne i o Hospodinových zaslíbeních – našel sám sebe. Proto ta otázka : Co tu chceš (Kral.: děláš) ? Když se Hospodin takto ptá, pak určitě ne proto, aby se něco dozvěděl, nýbrž proto, aby se nad sebou zamyslel ten, který je takto tázán. Eliášovou odpovědí je nářek , z lidského hlediska pochopitelný; nářek, ve kterém je současně i skrytá výčitka : Vždyt´ jsem horlil pro tebe, Hospodine, Izraelci tě opustili a zbytky tvých věrných zamordovali. Zbyl jsem už jen sám a ted´ jdou i po mně. A i kdyby mne nedostali, já sám to, milý Pane Bože, nevytrhnu ! Co asi Eliáš čeká, že mu na to Hospodin odpoví ? Že ho polituje nebo i pochválí něco jako : Sledoval jsem to a tys dělal opravdu, cos mohl a já to oceňuji … Nic z toho. Jako by Hospodin neslyšel. A kde je vlastně Hospodin ? Jakou možnost měl Eliáš – ale vlastně i my – možnost rozpoznat – vytušit – jeho blízkost ? V 11. a 12. verši 19. kapitoly čteme jedno ze svědectví Písma, jak se Hospodin sám na malou chvíli odhaluje tomu, koho vyvolil za svého služebníka. Je to svědectví mimořádné síly a působivosti. Předchází mu příkaz opustit ten kout jeskyně, kde se cítil Eliáš v poměrném bezpečí, a vyjít ven a postavit se před Hospodinem. Všimněme si dvou okolností : Chce-li se Hospodin na někoho obrátit, s někým mluvit, chce, aby se před něj člověk postavil. Třeba s bázní a třesením, ale postavil. Nechce, aby se před ním plazil jako červ. Takhle se chovali (a možná, že leckde na světě ještě chovají) pozemští mocipáni. K některým bylo zakázáno i jen pozvednout zrak. Hospodin, skutečný Pán, však ke svému stvoření chová vážnost, nechce člověka zašlapat do země, ponížit ho a vzít mu sebeúctu, vždyt´ ho stvořil ke svému obrazu a tento projekt neopustil.
To druhé: chce-li s námi Hospodin mluvit, nikam se neschováme, žádný kryt – jeskyně – ani zavázané oči, Hospodinův hlas nic nepřehluší. Hospodin pak nechává před Eliášem jako by defilovat projevy své moci a síly, jimž na světě nic neodolá. Vichřice smetající hory a porážející skály, zemětřesení a oheň. Hrůzný obraz ! Ale Hospodin není v žádných scénářích pozemských či vesmírných katastrof, tady se s Hospodinem nesetkáme, tady ho nemůžeme najít nebo pochopit, On není jejich podstatou, On je jejich Pánem. Nepromluví-li k člověku ze své vůle On sám, nemáme šanci. Ale On mluví, promlouvá, nekřičí a nehuláká. Hlas tichý a jemný (Kral.: tichý a temný). Hospodin není v síle, ale v pravdě. Po druhé slyší Eliáš tutéž otázku : co tu chceš ? A odpovídá na ni stejně naříkavě jako před tím. Ještě se svého strachu, který ho vyhnal do pouště, nezbavil. Tentokrát Hospodin odpovídá. Nezabývá se však Eliášovými nářky. Má pro něj úkol, má pro něj poslání. Jako by mu řekl : Už toho naříkání bylo dost. Ted´ se zvedneš, a půjdeš zpátky. Tvým úkolem je pověřit ty, které jsem k tomu vyvolil, aby očistili Izrael a přinesli zkázu přisluhovačům Baale. Současně jmenuje Hospodin nástupce Eliáše v jeho prorockém poslání – Elíšu, syna Šáfatova a i on dostává úkol při hubení Hospodinových nepřátel. Eliáš úkol přijímá. Ze 17. verše můžeme usoudit, že situace v Izraeli byla tenkrát ne zcela přehledná a očištění lidu vyžadovalo rázný a nekompromisní postup. Co je však podstatné : uprostřed těch největších válečných zmatků Hospodin zachovává sedm tisíc svých věrných, kteří se před Baalem nesklonili. Sedm tisíc : neznamená prostý výsledek sčítání lidu. Sedmička měla v celém starověku – nejen na předním východě (Babylon, Assýrie, Persie), ale i u Římanů a starých Germánů symbolický, posvátný význam. Pozn. : ve SZ : – sedm dní obcházeli Izraelci Jericho,

• Jákob sloužil za Ráchel 7 let,
• slavnosti velikonoční i jiné trvaly 7 dní,
• 7×7 rok byl rokem milostivým,
• stavba chrámu trvala 7 let,
• ve svatyni byl sedmiramenný svícen …

  Sedm tisíc je tedy třeba chápat jako symbolické číslo, označující pravého, skutečného, vlastního Izraele, který Hospodin bere pod svou ochranu, lid, který stvořil pro sebe a nedá mu zahynout ani v těch nejtěžších protivenstvích.

  Začali jsme tím, že se budeme zamýšlet nad příběhem jednoho z Hospodinových věrných – proroka Eliáše. Jak se ale ukázalo, nebyl Eliáš tou hlavní postavou. Tím rozhodujícím aktérem byl – jako ostatně v celém Písmu – živý, jednající Hospodin. A tak všechno, co z našeho příběhu tak plasticky vystupuje, strachy a útěky, zármutek nad vlastním selháním, probuzení Božím poslem (někdy s člověkem musí pořádně zatřást), posila na cestu, na kterou Hospodin vysílá i nestatečného, slabého a o sebe se strachujícího človíčka, to všechno je i o nás. I o nás platí, že Hospodin své věrné zachovává, i když je mnohdy provádí i těžkými zkouškami.

Jsme někdy v pokušení si myslet, že my jsme ti jediní, kteří zbývají z Hospodinových věrných a že to všechno záleží už jen na nás. Taková obava vypadá na první pohled velmi zbožně, ale je v ní skryt pocit vlastní nepostradatelnosti a tedy i pýchy. Jako by byl Pán Bůh na nás nějak závislý a bez nás se neobešel. Je to samozřejmě obráceně : my se neobejdeme bez něho. Spíše jde o to, abychom byli počteni v oněch sedmi tisících. Dej to Pán !

Amen