ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Irena Škeříková - 30.9.2009 - Podobenství o synech

Milí přátelé v Kristu, milé sestry a bratři,

chtěla bych umět vyprávět podobenství tak, jako Ježíš. A nebo alespoň tak, jak nám o tom vyprávěla jedna britská kolegyně. Ta se ve své přednášce soustředila na jeden významný moment v Ježíšových podobenstvích. Totiž, že podobenství, která Ježíš vyprávěl, posluchače vždycky nějak šokovala. A protože my jsme už mnoha vyposlechnutými kázáními a biblickými výklady a lety strávenými v církevním prostředí mírně otupělí, mohli by kazatelé posluchače také trochu šokovat, aby v nich vyprovokovali pozornost a posléze také uvedli do následného přemýšlení o jejich hlavní myšlence. A pak uvedla pár příkladů. Šok potom spočíval v tom, že celé podobenství bylo postaveno úplně obráceně, nebo byly vyměněny kladné a záporné role, aby vyniklo Ježíšovo poselství.

Dnešní podobenství o dvou synech je malé podobenství, které nám vypráví jen evangelista Matouš (tzv.singulární látka ). A vypráví to ve zvláštní souvislosti. Ježíš v počátku té 21.kapitoly už vjíždí do Jeruzaléma. Už se jeho čas nachyluje. Blíží se velikonoce. Ti, kteří poslouchali nebo četli Matoušovo vyprávění v prvotní církvi a znali Ježíšův příběh, ti už tušili, že se vyprávění chýlí ke kritickému závěru. A asi vzhledem k tomu se v té 21.kapitole se zvyšuje napětí. Po spontánním a davovém provolávání „Hosanna, Synu Davidovu“, nastává po celém městě rozruch. Všichni se ptají, kdo to je?…..A Ježíš k tomu ruchu ještě přispěje. Vyhání prodavače a kupující z nádvoří chrámu, zpřevrací stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů. A pak k němu přistoupili slepí a chromí, a on je uzdravil. A hned na to vede napjatý rozhovor s velekněžími a zákoníky. Pak odchází do Betánie na noc. Ale hned po ránu, když se vrací do města, prokleje fíkovník, že na něm nenalezl žádné plody. Pak znovu se ocitá v chrámě a učí tam. Samozřejmě, přicházejí velekněží a straší lidu a opět s ním vedou nepříjemný rozhovor… dotazují se Ježíše, jakou mocí to vše činí. A když se s nimi otevřeně nepohodne, vypráví toto naše podobenství.
Jeden člověk měl dva syny. A jednoho po druhém posílá na svou vinici. Není zde řečeno, v jakém vztahu oba synové byli. Který byl starší, který mladší, mohla to být i dvojčata. První však hned a otevřeně otce odmítne, že se mu nechce. Ale pak se mu to odmítnutí rozleží v hlavě, přesně čteme „že toho litoval“ a na vinici přece odejde.
Druhý, na kterého se otec obrátí, protože ho první syn odmítl, rychle vyhrkne, „Ano, Pane“, ale na vinici nejde. Kdo z těch synů splnil vůli svého otce? A oni odpověděli. Ten první syn. A Ježíš na to říká: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království“.
Tak krátké podobenství a přece nepříliš zřetelné je jeho poselství. Komu patří ta poslední věta? V tomto případě velekněžím a starším lidu. Ježíš chtěl povědět, Vy jste ten syn, který velice rozhodně praví, že na vinici půjde.
Dokonce se ke svému otci přiznává oslovením „Pane“. Někdy je to dokonce „Pane, Pane“,Vaše řeč je plná vyznání důvěry až falešného podkuřování, ale kde jsou vaše skutky, které by tomu odpovídaly???? Celníci a nevěstky vás předběhnou do Božího království, přesto, že nejsou tak vzdělaní v písmech, přesto, že nechodí do synagog a chrámu, přesto, že jsou to lidé, kterými vy pohrdáte. Dorazí do BK dříve, než Vy. Proč??? Protože jednají upřímně a bez přetvářky. Nejprve upřímně přiznají, jako ten první syn, že se jim na vinici nechce. Pak toho litují. Lítost, to je ta věc, která je odděluje od těch v Písmech vzdělaných představených!!! Lítost je něco velmi důležitého. Souvisí se sebekritikou, se změnou postoje, s pokorou a s pokáním. A to je to, co druhé skupině lidí úplně vypadne. Jsou tak oslněni sami sebou, když vykřiknou „Ano, Pane“, že mají zato, že už to úplně stačí. Ale ono to nestačí.Vždyť jde přece o činy a ne o slova!!
A milí přátelé v Kristu, kam se my dnes postavíme, abychom stáli pod Ježíšovým slovem a abychom z něj měli užitek? Přemýšlejme o tom každý sám ve svém srdci. Já na férofku, jsem něco mezi tím druhým a možná ještě nějakým dalším synem. Je mi jasné, že na vinici pracovat chci, takže přitakám, ale jak to pak se mnou vypadá?? Jak tu práci nakonec vykonám? V mém sboru mi jeden muž vymyslel ještě další variantu. Práci na vinici přijmout, ale ať ji vykonají ti, které pověřím.:-)
Zajímavou problematiku vnášejí do tohoto podobenství textové varianty řeckých rukopisů. První je to, které máme my ve svých ekumenických překladech. Synové jsou osloveni v pořadí, jak jsme to četli. V překladu Fr.Žilky, který se přidržel Vatikánského rukopisu uvádí odpovědi synů v opačném pořadí. První syn říká „ano“, ale nejde, druhý syn říká „nechce se mi“, ale potom jde. Které je asi původní? Proti pořadí Vatikánského kodexu by svědčila námitka, že otec by sotva šel za druhým synem, když by první syn dal kladnou odpověď. Je zde však ještě jedno pozoruhodné čtení, které se nachází v majuskulním rukopise D, který patří do západní textové skupiny, spolu s ním také starý latinský překlad Itala a také jeden ze starších překladů syrských. V těchto památkách má podobenství stejné znění jako to, které máme v našich EP. Jen s tou vyjímkou, že na Ježíšovu otázku, kdo z těch dvou synů splnil vůli otcovu, odpovídají velekněží a starší, že to byl ten druhý syn, který řekl, že půjde a nešel. Dávají Ježíšovi nesprávnou odpoveď právě proto, že nechtějí tou správnou odsoudit sami sebe.
Myslím, že to je právě ten šokující výklad, který bych chtěla na toto podobenství vymyslet, abych zaujala pozornost dnešního posluchače. Nejsem já, nejsme my členové církve, nejsou celá společenství, není církev viditelná tak sama do sebe zamilovaná a tak sebespokojená, že bychom mohli tento rukopis použít k vyprovokování pořádného pokání a sebekritiky??
A tak milí přátelé v Kristu, kam se my dnes postavíme, abychom stáli pod Ježíšovým slovem a abychom z něj měli užitek? Přemýšlejme o tom každý sám ve svém srdci, jestli nás přece nevěstky a celníci nepředcházejí do Božího království!!