ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Štědrovečerní - Není Adam jako Adam aneb Boží lidskost - Zvonek Šorm

Text: Lk 2, 1 – 14 a 1. Korintským:
„Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“

Slavíme dnes Štědrý den, a tak se tu scházíme opět po roce jako už tradičně všichni – malí i velcí. A vlastně tím tak naplňujeme a ztělesňujeme i to, co si připomínáme v úvodu každé bohoslužby už od prázdnin – to, že Bůh a jeho láska tu není jen pro veliké, ale právě i pro malé. Že z jeho Slova můžeme čerpat všichni a že on nechce být požehnáním jen pro některé. Třeba právě jen pro ty velké. Anebo jen pro ty, co chodí do kostela pravidelně.
On chce být požehnáním všem, každému, ať už jsme malí či velcí, ať už jsou naše biblické znalosti jakékoli a ať už tu v kostele musíme být pořád, jako já, anebo si do něj zajdeme jen občas.….

Tak to konečně zaznělo i v tom lukášovském vánočním evangeliu. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Bůh má zalíbení nejen v někom, ale ve všech lidech. To neznamená, že by nám všechno schvaloval, že by se vším, co podnikáme souhlasil, ale stojí o nás. O všechny, ať už je to s námi jakékoli
Nevím, jak vy, ale já to potřebuju takhle jasně občas nejen slyšet, ale právě to takhle i vidět. Dělá mi to totiž dobře. A také mi to přináší zvláštní naději a zvláštní pocit lidské sounáležitosti a vzájemnosti, která platí právě i přes všechnu tu naši všelijakou rozmanitost a různost. Přesto, že se v lecčems jistě i neshodnem a na leccos se díváme jinýma očima. Přesto, že jedni na druhé občas nadáváme. Přesto, že my rodiče se s vámi dětmi, nejednou zlobíme, a vy děti, zase třeba máte pocit, že i my dospělí bychom taky měli být jiní.
Přesto patříme k sobě. Přesto nám všem patří Boží zalíbení.
Máme-li dnes tedy Štědrý den, je štědrý právě i v tom, že tu můžeme být takhle spolu, je štědrý i v tom, že nás jednoho k druhému naklání a že tu naši různost i ten náš vzájemný nelad překonává.
Přišli-li jste tedy dnes do kostela, udělali jste radost přinejmenším mně. Protože být spolu navzdory různosti, to není žádná samozřejmost, už v tom je naopak cosi Božího.
Dnes ovšem není jen Štědrý den. Kdybychom se podívali do kalendáře, tak bychom tam našli napsáno ještě něco. A víte co? Víte to, vy malí? Anebo vy velcí?
Ano, dnes si připomínáme i svátek Adama a Evy, těch, o kterých se v Bibli píše jako o prvních lidech. A víte proč tam jsou?
Souvisí to také s Vánocemi. Ale jak? Prostě tak, jak o tom zpívá jedna písnička z našeho kostelního zpěvníku, písnička, v níž se zpívá: On sám již se slitoval nad všechněmi námi, když viděl, že zlý ďábel panuje nad námi. Pro Adama prvního v hřích jsme uvedeni, proto nový zaslíben Adam spomožení.
Anebo začnu ještě z jiného konce. Od vánočního stromečku. O vánočním stromečku asi zrovna moc nepřemýšlíme. Ten prostě patří k Vánocům, a tak si ho pěkně ozdobíme a nikterak nad tím nemudrujeme.
Jenomže on ten vánoční stromeček, to je vlastně původně divadelní rekvizita z toho příběhu o Adamovi a Evě, z toho příběhu, který jsme i my dnes tady při prvním čtení četli a který se už kdysi o Vánocích v kostele připomínal. Nebylo tomu ovšem tak vždycky. Ten strom se objevil až koncem 16. století v jednom evangelickém kostele v Alsasku. A na ten strom prý tehdy pověsili na jednu jablka a na druhou perníčky ve tvaru hostií. Jablka připomínala onen rajský plod, do nichž se navzdory Božímu zákazu zakousli postupně Eva a hned po ni Adam – byl to prostě symbol lidské svévole, nedůvěry vůči Bohu, symbol lidské touhy postavit sebe sama na Boží místo.
A perníčky ve tvaru hostie, ty byly zase připomínkou Ježíše Krista, jehož láska, věrnost a odpuštění v nás zase narovnává, co lidská touha po sebeprosazení natropila.
I já jsem se letos pokusil takto náš stromeček vyzdobit (nejsa ani lepší ani moudřejší otců svých). Prostě jsem se jen opičil. Přišlo mi to totiž dobré si ten příběh znovu připomenout.
On není kdovíjak veselý. Spíš naopak. Zato se v něm lze dost snadno poznat. I dneska.
Adam a Eva byli stvořeni k tomu, aby byli obrazem, podobenstvím Božím, aby si byli vzájemně pomocí, pomocí sobě rovnou. Aby byli Bohu podobni ve věrnosti, lásce, spravedlnosti i milosrdenství. Aby žili ve vzájemné důvěře a nemuseli před sebou nic skrývat. To naznačovala ta věta: Oba dva byli nazí a nestyděli se. Protože tam, kde je důvěra, tam skutečně není co skrývat. Tam se člověk nemusí halit do všelijakých převleků a hrát si na to či ono. Tam může zůstat odhalený a nestydět se.
Jenomže Adam a Eva nechtějí být jen lidmi. Chtějí víc. Chtějí být jako Bůh. Chtějí být samotným vrcholem všeho. Důvěra se jim zdá málo. Chtějí si sami rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Chtějí být přímo pány situace. A ne se něčemu podřizovat, něčemu naslouchat.
Bůh dal v tom příběhu Adamovi a Eva velikou volnost. Mohli se volně procházet po ráji. Nešlo o nějakou slepou podřízenost. Šlo právě o důvěru. Ze všech rajských stromů mohli jíst. Zapovězen jim zůstal jen jeden. Pro jejich dobro.
Pak ovšem přišel had – což nebyl žádný hlupák. Byl chytrý. Ba přímo nejzchytralejší. Ďábelsky nejzchytralejší. A tak začal Evě namlouvat, že to Bůh s nimi dobře nemyslí. Že si prostě chce pro sebe nechat to nejlepší. Že nějaká pravidla, nějaká důvěra – to je prostě jen pro hlupáky. Ty, Evo, jsi ale přece inteligentní žena? Přece se nenecháš takhle omezovat? A ty, Adame, jakbysmet ? Proč by ses měl na něco či někoho ohlížet? Jen si hezky kousněte, a uvidíte, jak se vám otevřou oči!
A vskutku! Oběma se otevřely oči. Ale, že by to byla nějaká výhra, to se říct nedá. Ta tam je původní nevinnost. Najednou se jeden před druhým stydí a skrývá. Už nejsou spolu. Ale naopak – stojí proti sobě. Nikdo nechce nést odpovědnost, jeden svádí vinu na druhého, každý hájí a prosazuje jen sebe. Jak se v tom nepoznat! Tohle přeci dovedeme jedni i druzí, malí i velcí. Tohle přeci známe i od sebe – ony chvíle umíněného prosazování. To jen my starší už při tom tolik nedupeme nožičkama či naležato nebušíme pěstmi do země. To by nám přece jen už bylo hloupé. Ale prosadit si svou – to nás pořád láká. Být tím, kdo bude řídit, určovat, jehož přání se budou plnit a jehož potřeby uspokojovat…
Ale pak lze těžko zažívat ráj, pak je těžko najít prostor pro lásku, pak je těžko žít lidsky a prožívat vzájemnou blízkost.
První Adam i se svou ženou z toho starého biblického příběhu se prostě zřekli důvěry v Boží dobrotu. Ba zřekli se i samotné lidskosti. Chtěli být víc. Chtěli být sami bohy. Ale to, co se po té dostavilo, to rozhodně nebyla rajská blaženost. Spíš naopak vzájemné obviňování, vzájemná odcizenost.
Jenomže Bůh to nevzdal. Protože má v nás lidech zalíbení. A rozhodl se jít právě zcela opačnou cestou než první Adam. Rozhodl se být naopak právě jako člověk. Rozhodl se naopak pro blízkost člověku. Pro blízkost člověku se vším všudy. Pro blízkost i v té naší křehkosti, pro blízkost ve i všech těžkostech a trápeních, které i my v životě zažíváme či můžeme zažít.
A to je také ta souvislost onoho starého příběhu s Vánoci. Ježíš Kristus jako zjevení Boží blízkosti, jako nový Adam, ve kterém lidskost zase znovu ožívá. Kde už právě nejde o sebeprosazení, ale již zase o tu důvěru, o lidskost, o věrnost. Anebo chceme-li, jedním slovem, o lásku. O lásku, která se nevychloubá, která se neprosazuje, která nepočítá křivdy. Ale naopak odpouští a bere na sebe i to, co nás tak tíží.
Proto ten chlív, proto ty plenky, a proto posléze sám kříž – jako výraz toho, že tahle láska nejsou jen planá slova, že tahle blízkost je skutečná.
Ale proto i ten andělský chvalozpěv: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Protože mít se o koho opřít a mít takhle někoho nablízku, to skutečně přináší do života pokoj i radost. Nechť nás, nás velké i vás malé, radost neopouští a nechť se nepouštíme ani my navzájem.

<Amen.>