ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Kázání Petra Krause 1.2.2009 - Marek 6, 1-6 - Kázání v Nazaretě

V Novém zákoně je – ve třech versích – zaznamenán příběh, na který se příliš často nekáže. První a druhá verse u evangelistů Matouše a Marka se od sebe prakticky neliší. Třetí, obsáhlejší, je u evangelisty Lukáše. Za základ dnešního zvěstování jsem zvolil stručnou a hutnou versi Markovu, kterou jsem před chvílí přečetl.

Lukášova verse by zasloužila spíše zvěstování na pokračování. Budeme tedy dnes postupovat podle Marka a tam, kde to bude užitečné, se obrátíme i k versi Lukášově. Začal jsem tím, že se Ježíšovo kázání v Nazaretu stává podnětem ke zvěstování jen výjimečně. Ono není divu : není obvyklé zabývat se textem, který otevřeně hovoří o tom, že Pán Ježíš v určité konkrétní situaci z našeho lidského hlediska neuspěl. Nezískal zde ani jednoho následovníka, nemohl učinit žádný mocný čin a dokonce – v Lukášově versi – mu šlo doslova o život. O žádném místě, kde kdy Pán Ježíš kázal, se nepíše, že by tam uvěřili všichni – ani by to nebylo věrohodné. V Písmu se píše, že tam a tam uvěřilo „mnoho“ nebo „mnozí“ nebo alespoň někdo. A tady – řekli bychom „doma“ – ani jeden. U Lukáše se navíc setkává s nenávistí až k smrti. Je to oddíl, který se nám moc nelíbí, kterému moc nerozumíme a nevíme si na první pohled rady. Ale : „Všechno, co bylo napsáno, k našemu naučení napsáno bylo“, a tak se pokusme našemu textu porozumět a poučit se z něj my, lidé , po 21 stoletích. Začněme pohledem na místo děje, na Nazarét, horské městečko na jižní hranici Galileje. Evangelia píší o Nazarétu jako o „městu“. Jakkoli svědčí archeologické nálezy o 3 000 létech osídlení této lokality, v Ježíšově době (od přelomu letopočtu do r. 70) to byl spíše bezvýznamný zapadákov, stranou dopravních tepen i politických událostí. Starý zákon se o něm vůbec nezmiňuje a totéž platí i o antických písemnostech. Nepožíval ani zvlášt´ dobré pověsti. Byl však jako stvořen k tomu, aby střežil skrytý život Božího Syna . Vlastně jen díky Ježíšovi se toto místo stalo světoznámým. Proč je to pro nás důležité: pomůže nám to snad pochopit dobovou duchovní a společenskou atmosféru místa, kde byl Ježíš doma, ale kde mu to bylo spíš na závadu. Nazaretští mají všechny podstatné rysy obyvatel malého města : všichni nebo téměř všichni se vzájemně znají už od dětských let, koukají si – jak se říká – do talíře, sledují a přetřásají všechny rodinné události svých sousedů, jejich klopýtnutí a malé i velké životní prohry; nic jim zkrátka neujde. Na druhé straně ani nejsou na nějaké novoty zvědaví. A vůbec už nejsou zvědavi na nějaká překvapení. Protože se znají, myslí si, že umí odhadnout, co mohou jeden od druhého čekat a vůbec co může z koho být. Jak potom připustit, že by se někdo z místních vymknul z letitých představ o tom, kam to může našinec dotáhnout ? Ještě tak možná, kdyby se doma výjimečně snažil, ale to už by muselo být ! Zastavuje-li se Ježíš v Nazarétě, nepřichází k cizím ani pokud jde o místo a jeho obyvatele, ani pokud jde o víru. Možná, že se na setkání se svými Nazaretskými docela těšil. Evangelista Marek – jak už je pro něj charakteristické – nám žádné další bližší podrobnosti o jeho pobytu ve městě nezanechává. Ani nevíme jistě, zda-li bydlel u své rodiny, nebo zda přebýval se svými učedníky u někoho, kdo to nabídl jemu i učedlníkům, aby mohli být sobě neustále nablízku. V čem se oba evangelisté shodují, je, že „když nastala sobota (což může naznačovat, že Ježíš s učedlníky už pár dní v Nazaretě pobýval), vešel do synagógy a učil. Nepřichází a nezačíná učit jako nějaký nýmand, podle 5. kapitoly Markova sepsání už ho provázela docela slušná pověst – mohl tedy jako krajan , který svému rodnému městu dělá čest, počítat s přívětivým a pozorným přijetím. Od stručného a hutného Marka, na rozdíl od Lukáše, se nedozvíme, co četl a co potom učil. Čteme však, že měl mnoho posluchačů. Co o nich můžeme usoudit ? Byli to posluchači zřejmě pozorní, zbožní a dobře znalí místních poměrů. O tom svědčí jejich reakce a její vývoj: vidíme zřetelně tři „fáze“:

• překvapení až ohromení: Ježíšovo kázání působí velmi dobrým a silným dojmem: dokonce „užasli“ nad jeho moudrostí . To nečekali. Ale to přece nemůže být samo sebou, to přece nemůže být „z něho“ – tak odkud to tedy má ? Kde studoval ? Čí je to žák ? A ještě jsme slyšeli, že se jeho rukama dějí mocné činy !
• identifikace: nepříjemné překvapení ! Jako bychom ty dobré, střízlivé a zkušené starousedlíky slyšeli: ale,ale, muži bratří, podívejte se přece pořádně, kdo nás tu poučuje : vždyt´ to není nikdo zas tak extra : to je jen tesař tady od nás, známe celou jeho rodinu: jeho matku a bratry, jeho sestry tu jsou ještě mezi námi, tak jakápak to je celebrita ? Spíše se zdá, že chce na nás dělat nějak moc chytrého !

Pozn. : zdá se, že pěstoun Josef už v té době nežil, potvrzuje to i to, že o Josefovi není zmínka, že by byl přítomen na svatbě v sousední Káně – odmítnutí až odvržení . Závěrečný postoj posluchačů k Ježíšovi v ekumenickém překladu je vyjádřen úslovím: „A byl jim kamenem úrazu“.
V Kralickém.: i horšili se na něm
Německé překlady : und sie nahmen Anstoss an ihm – pohoršiti se
Angl.: so they fell foul with him – dostat se do konfliktu, vjet si do vlasů
Novozákonní řečtina: používá slovo, z jehož kmene známe výraz „skandál“ A skutečně : nejvýstižnějším vyjádřením toho, co se v Nazaretské synagóze odehrálo bude, že Ježíšovo vystoupení vyvolalo skandál. Dobře rozumějme tomu, proč : podle Marka ne proto, co učil (v Lukášově versi hrál obsah Ježíšova kázání podstatnou roli !) , ale proto, že Nazaretští nemohli rozdýchat, že by tak očividná moudrost mohla být dána jejich rodákovi, řemeslnickému synkovi z místní dobře známé ničím nevynikající rodiny !
Jako by toto „odhalení“ – spíše jen připomenutí – Ježíšova původu zaměstnalo mysl posluchačů natolik, že najednou zapomněli, jak před malou chvílí užasli nad jeho moudrostí ! Nebo se jim dokonce ulevilo, že už tedy nemusí vzít vážně, co vyslechli ? S Ježíšem v každém případě končí : už je nezajímá. Ale neprojevují nenávist . Naproti tomu – podle Lukášovy verse-šlo Ježíšovi dokonce o život : Luk. 4, 29 – 30 :“ … všichni v synagóze byli naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál.“ A jak na toto odmítnutí a znevěrohodnění kvůli svému původu Pán Ježíš reaguje ? Nesvolává na Nazaretské hromy a blesky, neslibuje, že si to s nimi „jednou vyřídí“, že jim to hned tak nezapomene, protože je sice naplno člověkem , ale zároveň naplno Božím Synem a ten nepřišel zatracovat, ale spasit. Jeho jedinou reakcí je spíše povzdech ( jediná Ježíšova věta, kterou Marek v líčení pobytu v Nazarétu zaznamenává) nad obecně známou a vždy znovu ověřovanou pravdou, že nejméně úcty a vážnosti se skutečně mimořádné osobnosti dostává právě od jeho nejbližších. Jde-li pak dokonce o proroka, tedy člověka s mimořádným posláním od Hospodina, tím hůře. Pán Ježíš tak tedy musel projít i touto trpkou zkušeností. Opravdu, ničeho lidského nebyl ušetřen. Nebyl ušetřen zklamání z nevěry tam, kde to nejméně očekával. Nazarét opouští a obchází okolní vesnice a učí tam. Do Nazaréta se už zřejmě nikdy nevrací, alespoň NZ se o tom už nezmiňuje . Nazaretští měli jedinečnou možnost vyslechnout a přijmout poselství Božího Syna tak říkajíc z první ruky. Vyslechli, ale nepřijali. Svou nevěrou vytvořili atmosféru, ve které se Ježíšovi nepodařil – kromě několika uzdravení – žádný mocný čin. Nazaretští se neotevřeli „dobré zprávě“ a zůstali uzavřeni ve své synagóze. Když nepřijali oni, přijali – a přijímají jiní a nebylo a není jich zas tak málo. Zkusme se ještě podívat, nevybízí-li nás tento příběh k úvahám tak říkajíc současným. Nabízím k přemýšlení tři poznámky : 1. Nepřijme-li Ježíšova slova jedinec nebo i společenství, mohou na to jen doplatit. V atmosféře tehdejší nedověry nemohl Ježíš učinit žádný mocný čin. V atmosféře dnešní nedověry a lehkomyslnosti k Ježíšově věčně platné výzvě „Obrat´te se a čiňte pokání“ nevidí současní všeznalci a všeználci mocné Boží činy s tímto a v tomto světě ani dříve ani dnes. A protože je neumějí rozeznat v lidských dějinách, nepočítají s Pánem Bohem ani pro zítřek. A proto nemají ani naději pro budoucnost. Prostě se o ni připravili. 2. My lidé obecně nemáme příliš rádi, když nás někdo „přeroste“. Je lhostejné, v jakém „oboru“. Ale málo co tak člověka rozčílí, jako říká-li se mu pravda o něm a jeho životě. Ta je obvykle nepříjemná. Postaví-li se pak řečník s nepříjemnými pravdami před rozjitřený zástup, může být rád, zmizí-li se zdravou kůží.
3. Naše lidská zkušenost potvrzuje, jakou překážkou, aby se člověk nechal oslovit evangeliem, může být obyčejnost až nevábnost tlumočníků Božího slova. Jak často nás od obsahu a moudrosti slov mohou odvést vnější reálie, nezajímavá, nepřitažlivá image nebo pouhý fakt, že je to přece „jen jeden z nás …“ Kázat evangelium, přinášet dobrou zprávu pro tento svět – k tomu nás Pán Ježíš vybízí všechny. Ty výřečné a nepřehlédnutelné, i ty tiché. Někdy budeme mít pocit, že at´se snažíme sebevíc, nemá naše úsilí žádný zvláštní výsledek. Někdy se nám může zdát, že je úplně marné. Nejtěžší je to tehdy, když svou vírou neumíme oslovit naše vůbec nejbližší. Budiž nám jistou útěchou, že se to nedařilo ani tomu, který nás nekonečně převyšuje. Jsme v pokušení se na ty, ke kterým se obracíme – jak myslíme marně – hněvat. Ale náš dnešní příběh ukazuje, že to není Ježíšova cesta. Doma ho nepřijali, byl nepříjemně překvapen, odešel, ale bez hromování a proklínání. Dal Nazaretským , těm, kteří si to snad přece jen znovu zvážili a nenechali zmást jeho původem a člověčenstvím, novou šanci. Naději, kterou přinášel nabídkou Božího království po celou svou další pozemskou pout´ . Tato nabídka je Božím milosrdenstvím otevřena provždy všem. Tedy i nám a všem těm, ke kterým s evangeliem přicházíme. Nenechme se ničím zmást a tu nabídku přijměme !

Amen