ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

Petr Kraus - 18.4.2010

Prakticky celá Ježíšova pozemská mise se odehrává v pohybu, na cestě z jednoho místa na druhé, z jedné vesnice/městečka do druhého. Nemá „trvalé“ bydliště, odkud by „hvězdicovým systémem“ podnikal své cesty za člověkem a přinášel mu své poselství o Božím království, kam by se vracel, aby si alespoň trochu odpočinul a nabral nových sil.

V tomto směru nemohl počítat ani se svým rodným Nazarétem, kde měl ještě některé příbuzné, odkud ho však jeho vlastní krajané vyhnali, podle Lukášova líčení dost drsně. Nějaký čas snad podle evangelisty Marka pobýval v Kafarnaum, ve druhé kapitole jeho verse evangelia se píše, že tu byl „doma“, tedy snad v jakémsi přechodném bydlišti. Přesný itinerář Ježíšových cest však sestavit neumíme a ani to snad není nezbytné . Ježíšova cesta však na druhé straně nebyla putováním bezcílným. Velmi záhy začíná Ježíš své učedníky připravovat na cíl své cesty – v zeměpisném i životním smyslu: Jeruzalém. Zde, v Jeruzalémě, který navštívil několikrát – kdy a kolikrát – v tom se evangelisté liší, předvídá Ježíš pozemský cíl své cesty. Zde má mnoho trpět a nakonec zemřít. Tuto perspektivu kříže musíme mít vždy před sebou, otevíráme-li zprávy evangelistů o Ježíšově působení.

Na cestě, o které hovoří náš dnešní text, se odehrávají tři minirozhovory Pána Ježíše s jeho posluchači, které jsou základem dnešního zvěstování. Společné je jim to, že výsledek těchto rozhovorů se mohl stát východiskem pro zcela nové směřování jejich dalších životů. Z „pouhých“ posluchačů/naslouchačů Ježíšova učení se mohli stát Ježíšovými následovníky. První se sám hlásí, druzí dva jsou k následování pozváni samotným Mistrem, tady je rozdíl. Společné je to, že evangelista nepíše, jak to s nimi nakonec dopadlo, nevíme, jak se v této kritické chvíli rozhodli: jak se vyrovnají s překážkami, které brání/mohly bránit vydat se za Mistrem – kam vlastně ? V dané chvíli vlastně do neznáma, do neznáma z hlediska místa, času i konečného cíle. Na tom prvním muži, o kterém nám náš text vypráví, je sympatická horlivost/odhodlání, s jakou se chce k Ježíšovi připojit, „kamkoli půjde“. Není to snad jen mladické nadšení pro Ježíšovo učení, učení, které se tak lišilo od propracovaných, leč málo zapalujících výkladů tehdejších znalců Zákona ? Vždyt´ nevíme, jak byl tento první aktér našeho příběhu starý, možná, že to byl po spravedlnosti toužící mládenec, ale je možné, že to byl upřímně se nad Písmem zamýšlející dospělý muž. V paralelním vyprávění uvádí evangelista Matouš, že k následování se hlásí dokonce zákoník, a to nemohl být žádný života nezkušený mladík.

Nicméně : nepřipomíná nám horlivost tohoto pro nás anonymního muže někoho z evangelií dobře známého ? „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě,“ půjdu s tebou, budu tě následovat až do smrti: … samozřejmě : apoštol Petr a k věrnosti až k smrti se připojují i ostatní učedníci … A Petr zapřel a učedníci se rozutekli … Ale to jsme trochu odbočili, snad ne příliš … Odpověd´ Pána Ježíše prvnímu muži z našeho dnešního minipříběhu nebyla nijak zvlášt´ povzbuzující. Hlásícího se „dobrovolníka“ nevítá – jak říkáváme – s otevřenou náručí – tak nějak : výborně, přidej se k nám, uvidíš, že ses rozhodl správně, nebudeš litovat nebo tak podobně jak vítají ve svých řadách ve všech časech a režimech všelijací náboženští blouznivci či straničtí bossové a náboráři. Na druhé straně Pán Ježíš našeho dobrovolníka – a vůbec nikdy nikoho – přímo neodmítá. Ale také nezamlčuje, že následovat ho není žádná turisticky značená a bezpečná cesta, tím méně jízda po asfaltce od jednoho dobře vybaveného motorestu ke druhému a vedoucí konečně k jistotě trvalého pozemského blahobytného domova. V této odpovědi užívá Pán Ježíš k označení své osoby výraz Syn člověka. Zde se musíme na chvíli zastavit. Je to zvláštní, na první pohled poněkud tajuplné označení.

Setkáváme se s ním v některých proudech židovské apokalyptiky, navazujících na knihu Daniel a tzv. IV. knihu Ezdrášovu ( Bible kralická ji měla zařazenu mezi apokryfy) . V těchto vizích budoucích dějin světa je předkládána posloupnost vládnoucích světových mocností v podobě čtyř velkých oblud vystupujících z moře, čili „zdola“, představující moc založenou na násilí. Je to temný, hluboce znepokojivý obraz světových dějin. Po naprostém vyvrcholení vlády zla se děj obrací : zasedne Boží soud, obludy jsou poraženy a „hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka … a byla mu dána vladařská moc, sláva a království, … které nebude zničeno“. Už zde se tedy v obrazu Syna člověka načrtává budoucí universální říše spásy, tedy vize, na kterou mohl Ježíš navázat, ale které dal zároveň novou podobu tím, že toto očekávání uvedl do vztahu k sobě a svému pozemskému poslání. Tím zásadním aspektem Ježíšova poslání je, že nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny. A v podobenství o posledním soudu u Matouše se soudící Syn člověka přímo ztotožňuje s hladovými a žíznícími, s cizinci, nahými, nemocnými , vězněnými – se všemi trpícími tohoto světa. Toto ztotožnění realizoval Ježíš ve svém vtělení do krajní konkrétnost I : je nemajetný, bez domova, nemá, kde by hlavu složil, je zajat, obviněn a umírá nahý na kříži.

Ztotožnění Syna člověka , který soudí svět, s trpícími všech podob předpokládá totožnost soudce s pozemským Ježíšem a ukazuje vnitřní jednotu kříže a slávy, pozemského bytí v ponížení a budoucí plné moci soudit svět. Tato totožnost nám ukazuje cestu, měřítko, podle kterého bude jednou posuzován i náš život, ukazuje tedy předně do budoucna, za tento pozemský čas, ale ukazuje zároveň do tohoto času, a přiřazuje mu rozhodující význam , skutečnou hodnotu i důstojnost. Výraz „Syn člověka“ je nepochybně synonymem Mesiáše. Pán Ježíš titul Mesiáš vědomě nepoužívá, dokonce ho zakazuje používat jak svým učedníkům, tak těm, které uzdravil a kteří jeho mesiášskou velikost přijali. V době Pána Ježíše vrcholila mesiánská očekávání až horečně. Tato očekávání však vyhlížela Mesiáše jako mocného vojevůdce, který porazí a ze země vyžene Římany, obnoví Davidovskou říši a shromáždí okolo sebe všechny národy země, aby všichni vzdali čest a chválu Hospodinu. Pojem Mesiáše byl tak „uzemněn“ a tedy silně zpolitizován. Jestliže Ježíš potom nepřestává zdůrazňovat, že jeho království není z tohoto světa, není divu, že jej v plnosti pochopí jen nemnozí.

Odpovídá-li Pán Ježíš s nádechem jistého smutku, že nemá, kde by hlavu sklonil, nejde tu jen o nejistotu , kde bude příště nocovat, ale o to, že poukazem na své (dnes bychom řekli) bezdomovectví, které jako by začalo už narozením ve chlévě pod cizí ani ne střechou, ale přístřeškem, vyjadřuje podstatu svého přebývání na zemi v chudobě, v neporozumění až odmítání, v obraně před křivými nařčeními a dokonce rouháním až po odsouzení a ukřižování. Je to tak : co může Pán Ježíš nabídnout svým následovníkům pro tento život na této zemi ? Jen trápení za jakýsi nejasný příslib nového života, protože Syn člověka přemohl svět ? Znamená tedy následování Pána Ježíše především trápení ? Nemají tedy nakonec pravdu nejrůznější asketové, kteří našli smysl svého života v bolesti a utrpení ? Ale Ježíš nepřišel hlásat utrpení a bolest jako základní Stvořitelův záměr. Přišel proto, aby dal lidskému životu nový věčný rozměr. K tomuto životu, který začíná už dnes, patří radost i bolest, náš zápas o pravdu a spravedlnost, ochrana slabých a nemohoucích i úsilí o důstojné životní podmínky. Patří k němu neoddělitelně i to, že je pod Boží milostí a odpuštěním. Druhého a třetího posluchače z našeho minipříběhu Pán Ježíš oslovuje a vyzývá k následování: Ty pojd´ za mnou !

Reakce obou je velmi podobná : výzvu neodmítají, jen ještě … víš co, Mistře, počkej chvíli, neuteč nám, hned se přidáme, ale musíme ještě něco zařídit, co v této chvíli opravdu nepočká, ale hned potom jsme u Tebe. Nebo snad – nebyla to jen výmluva, aby odmítnutí neznělo příliš tvrdě ? Co když to mysleli doopravdy, nechtěli odmítnout, ale zrovna ted´ se to prostě nehodilo, taková zvláštní nešt´astná shoda okolností : pohřeb přece někdo musí zajistit a co by tomu řekli lidé, že jsem se nepostaral o poslední věci svého otce, to mi ukládá Zákon, to přece, Mistře, pochopíš, anebo, u toho třetího, přece se nemohu jen tak ztratit od rodiny, od manželky, od dětí, od hospodářství ! Tolik se toho musí zařídit, aby to doma klapalo i beze mě ! To přece, Mistře, také pochopíš, že to nejde jen tak … Odpověd´ Pána Ježíše oběma těmto zřejmě zbožným a odpovědným mužům je však jednoznačná : vydejte se se mnou na cestu ted´, ted´ je ta chvíle, kdy se rozhoduje o vaší definitivní budoucnosti, nenechte se vázat/strhávat minulostí, nechte ji za sebou, nemyslete si, že jste nepostradatelní a že by si bez vás doma neporadili; je někdy těžké přetěžké se neohlížet zpět, ale moje cesta, na kterou vás zvu, je cestou, na které vám Vaše minulost, se vším, co k ní patří a od čeho se nemůžete odpoutat, nebude k ničemu a bude jen překážet.

Nárok Ježíše na své následovníky je – na všechny – ve všech dobách a na všech místech – at´ se nám to líbí nebo ne –opravdu absolutní. Nesnáší žádnou polovičatost, váhavost nebo dokonce chytračení. Jenomže : jak tomu rozumět prakticky : tady a dnes: máme opravdu opustit – vlastně se zříci – své rodiny, opustit elementární úctu k těm, kteří nás předešli, opustit svou práci, kde jsme se „našli“ ? Máme opustit své přátele, sousedy, obchodní společníky a partnery ? Máme se vzdát svých životních plánů, na které se cíleně připravujeme ?
Možná, že pro některé z nás má Pán Ježíš takové úkoly, které vyžadují vystoupit ze „standardního“ běhu života a cele se jim věnovat , v oddělených komunitách nebo v naprostém ústraní , úkoly, které neumožňují zakládat vlastní rodinu, vyžadují vzdát se civilizačního pohodlí 21. století a podstoupit i velmi náročnou průpravu v duchovní, vzdělanostní i fysicko-kondiční oblasti. Některé úkoly, ke kterým Pán Ježíš povolává, skutečně vyžadují opustit vše (nebo téměř vše), v čem vidí svět úspěch a co za něj tak hlasitě nabízí. Ve všech dobách povolává Pán Ježíš následovníky, kteří jeho výzvu přijmou v této radikální podobě. Může se stát, že tito následovníci nebudou pochopeni ani světem ani – bohužel – církví. A přece si myslím, že to jsou právě oni, kteří svou vírou a věrností svému poslání přispívají k tomu, že Hospodin má s tímto světem tolik trpělivosti a že jej dosud neopustil. ¨ Je tu však jiná pro nás zcela zásadní – téměř existenciální – otázka: co my, kteří jsme nevstoupili – nebyli povoláni – na podobnou radikální cestu následování ? Žijeme „normálně“, sdílíme tytéž starosti/ radosti jako lidé okolo nás, nerozumíme, co se okolo nás děje, jsme plni nejrůznějších obav – hlavně z příštích dnů. Nic velkého nebo pozoruhodného jsme nevykonali a ani to nevypadá, že se nám něco převratného podaří. Nezdá se nám pak, že v porovnání s těmi, kteří výzvu k radikálnímu následování přijali, je naše víra nějak slabá, nedokonalá, že je naše křest´anství jaksi polovičaté, a že proto i my sami jsme nevýznamní , protože náš život nám připadá příliš všední ? Ale : co když nás Pán povolává právě sem ? Co když se máme osvědčit právě tady : v této rodině, v tomto povolání, v tomto sboru jako částečce putující církve, v tomto národě jako širším lidském společenství, kde máme dosvědčit Jeho evangelium ? Nebo se nám to zdá nějak málo ? Málo dobrodružné ? Málo zbožné ? A jak tedy být v našem všedním životě Ježíšovým následovníkem ? Pokusím se o určitý náznak odpovědi , nebo snad lépe o jeden z možných náznaků, vždyt´ čím jiným jsou všechna naše kázání, než pokusem o aktualizaci výzvy k hlásání evangelia a získávání učedníků tady a ted´ ? „Pododceňujme místo, kde stojíme, pracujeme, spíše se ptejme, zvažujme, hledejme…proč nás sem Pán Bůh postavil, právě nás a právě sem: právě do této rodiny, do tohoto času a na toto místo… Následovat přece znamená vždy znovu i nově se rozhodovat v určitém směru, nemusí jít přitom o nějaká dalekosáhlá rozhodnutí, většinou se nám zdá, že jde o věci každodenní, ale právě jim můžeme – v poslušnosti Pánu Ježíši – dát netušený význam, který se odkryje za hodně dlouho, nebo až i na konci věků. Z tohoto hlediska není bezvýznamných činů a bezvýznamných životů, to jen my nemusíme hned všemu porozumět. Můžeme si zde připomenout pánova slova z podobenství o hřivnách: „Správně, služebníku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým“. Není malých nebo bezvýznamných úkolů. Jsou jen dobří a špatní služebníci. Na začátku dnešního zvěstování jsme si řekli, že nevíme, jak se naši tři protagonisté rozhodli: vydali se za Ježíšem nebo si to rozmysleli ? Opět tu máme příběh/y s otevřeným koncem. A což kdybychom se pokusili ty příběhy „dopsat“ sami ? Samozřejmě, že nikoliv za ně – tak na jedné straně vzdálené a přece – na druhé straně – nám tak blízké posluchače Ježíšových kázání, nýbrž sami za sebe. Vždyt´ jeho výzva k následování je určena i nám. Pro úkoly velké i malé. Pro doby příznivé i nepříznivé. Pro chvíle horlivosti i ochablosti. Stále stojí u dveří našich srdcí a tluče a moc mu záleží na tom, abychom otevřeli a přijali ho a vydali se pak s ním na cestu do jeho království.

Amen