ČCE - Českobratrská církev evangelická - Farní sbor Modřany

kázání bratra MUDr. Zdeňka Susy - Podobenství o hřivnách - 22.6.2008

přečetli jsme známé podobenství o hřivnách.. Je to pozoruhodné, s jakou samozřejmostí a bez moralizování v něm Pán Ježíš mluví o penězích. Hřivny jsou přece peníze, velké množství peněz. Pozoruhodné je už to množství peněz, ale ještě víc je pozoruhodné, že se počítá s tím, že peníze plodí peníze; že nemá smysl je nechat ležet, že se s nimi má něco podnikat a ony přinesou zisk.
Peníze jsou od toho, aby přinášely užitek a blahobyt. Socialisté nacházejí v Bibli doklady pro své myšlenky – a oprávněně –, ale zřejmě to není tak jednoznačné. Bible je i z tohoto úhlu pohledu mnohorozměrná. Zrovna toto podobenství je dokladem, že Kristově době bylo kapitalistické myšlení něčím samozřejmým.

Je to pozoruhodné také kvůli tomu, že v evropské křesťanské společnosti se po velmi dlouhá staletí nepočítalo s tím, že peníze plodí peníze. Brát úroky z půjčených peněz bylo po celý středověk zakázané, i nevelká míra úroku byla považována za lichvářství. Proto se hledělo skrz prsty na židy, kteří peníze na úrok půjčovali – křesťané jim ovšem jinou obživu nedovolili. Tehdy skutečně majetek neplodil nijak závratně další majetek, zvláště když se jednalo o půdu, zděděnou po předcích, která nabízela uživení, ale ne zbohatnutí. Evangelium je tedy moderní v tom, že počítá se ziskem, s růstem peněz, počítá s tím, že peníze dělají další peníze.

Ježíš Kristus ovšem není finanční poradce; nevede nás svým podobenstvím k tomu, abychom rozumně a úspěšně investovali a dosáhli stoprocentního zisku. Říká je proto, abychom v jeho světle lépe pochopili své poslání, své úkoly, které máme v životě. Abychom pochopili, že i nám byly svěřeny dary, které se chtějí množit, které chtějí nést ovoce – a ne být zakopány do země. Někdy považujeme úspěch za něco skoro neslušného, bohatství za něco korumpujícího, popularitu za něco pochybného. Dobré věci přece nemají ani nemohou mít rychlý úspěch – říkáme, solidní církve nedokážou oslovit a přilákat davy nových členů – a je to tak vlastně správně; tak to obyčejně vidíme my. Ježíšovo podobenství to vidí jinak: Jestliže peníze plodí peníze – a peníze přece podle jiných biblických míst patří k tomu, o co se nemáme příliš starat, – tím spíše by se podstatné věci měly množit: láska měla by plodit lásku, stejně tak radost a pokoj by se měly šířit, měly by nést plody! Lidé se dokážou dohodnout a spojit, když chtějí provést něco málo významného nebo dokonce i zlého, tím spíše by se měli dokázat dohodnout, když usilují o dobré a když přitom věří a spoléhají se na Boha. Jestliže je Bůh s námi a mezi námi, musí se to viditelně projevit v našich životech – tak že ze svých obdarování přinášíme mnohý užitek.

Každý z nás dostal nějakou hřivnu. Všichni máme nějaká obdarování, nějaké schopnosti a nějaké úkoly. Hlouběji pochopíme svá obdarování, když si uvědomíme, co všechno znamená řecké slovo „talenton“, které se překládá jako hřivna. Již podle zvuku v něm slyšíme naše slovo talent. Když se tedy mluví o hřivnách, není to jen o penězích, ale jedná se také o důstojnost člověka, o jeho talent a nadání, schopnosti a vlohy. Každý z nás má svou vážnost danou od Boha. S každým z nás Bůh počítá. Každý z nás má podíl na věcech, které nás přesahují. A všichni jsme toho dostali hodně!

Na první pohled to může vypadat nespravedlivě, že dostáváme pro život nerovné podmínky. Někdo dostal hřiven pět, někdo dvě, někdo jen jednu. Skutečně jsou na světě lidé různě schopní, různě užiteční, některé hřivny jsou vidět více, jiné méně. Některá práce nese s sebou více úspěchů, jiná méně. To obdarování, ten talent, ty hřivny, se kterými člověk může nakládat, nejsou pro každého stejné.

Ale nakonec to není důležité. Sice jsme dostali různě – ale přes to jsme všichni dostali víc než dost! Vždyť jeden talent – nejmenší svěřený majetek – obnášel kolem 36 kg stříbra! Takové překypující, nadbytečné bohatství dostal ten nejchudší! To nám má určitě něco říci. A to, že všichni jsme obdařeni velmi velkoryse. I my – každý z nás – máme dostatek obdarování. Ne vždy si to uvědomujeme; skromnost, která se sluší nosit v církvi, snadno přechází až v pocit méněcennosti – a ten je velikou překážkou k tomu, abychom svá obdarování rozpoznali, rozvíjeli je a děkovali za ně. A pak – vždycky je přece snadnější si stěžovat, co všechno nemáme, co nám bylo upřeno, o co nás snad sám Pán Bůh připravil…

I mezi námi a kolem nás žijí lidé, kteří měli velmi těžký život, kterým bylo lecjaké štěstí upřeno, kteří byli o mnoho připraveni, a kteří si přesto uvědomují, co všechno dostali a dokážou být za to vděční. Setkání s takovými lidmi vlévá sílu. Jakoby se najednou spravily brýle, kterými hledíme na sebe i na svět. Teď vidíme správně!- V našem libereckém sboru žije jedna stará paní; je jí dvaadevadesát. Její manželství trvalo třicet čtyři roky. Z toho celou polovinu – sedmnáct let – prožil její manžel ve vězení – za nacistů i za komunistů; byl to nejdéle vězněný český novinář. V té době byla pronásledována ona, těžkosti měly děti.. A ona přesto nezatrpkla, do dneška se dokáže vděčně radovat z dobrých Božích darů, z každého nového dne.. Takovou postavou je i ona vdova ze Sarepty, která se setkala s prorokem Eliášem – jak jsme o nich četli. Skutečně toho neměla mnoho, jen zbytek mouky na poslední pokrm. Potom jí už nezbývala žádná vyhlídka – tak se to zdálo. Přesto uvěřila prorokovi a dokázala se s ním rozdělit o svůj zbyteček. A Hospodin jí požehnal a rozmnožil to málo, co měla. I my, když rozpoznáme, k čemu jsou Boží dary při nás určeny, když jim nebudeme bránit a když se o ně dokážeme podělit – tak aby sloužily druhým, poneseme nečekané ovoce.

Důležité není, kolik toho člověk dostal – je toho vždycky dost; důležité je, jak s tím nakládá. Jestli svá obdarování nechá spát, nebo ne. Jestli je vůbec dokáže poznat – a pak poděkovat za vše, co má. Jestli nebrání Božímu působení mezi lidmi. Jestli Bohu důvěřuje, že i mezi námi a dnes činí velké věci.

Bible staví proti sobě člověka, který rozmnožil hřivny, a člověka, který hřivny pouze uchoval. Ono to zní dobře, že něco dobrého uchováme, zachováme, nevzdáme se toho, budeme se toho držet – proneseme to nepřízní času pro příští generace. Ten služebník, který svou hřivnu zakopal, to udělal – jakoby zastavil čas, hřivnu zakopal a v čas účtování ji opět vyhrabal, celou a neporušenou. Jistota je jistota. Kupodivu, podobenství ho za to vůbec nechválí. On není ten, z koho si máme vzít příklad.

Ale podívejme se na sebe a na svou církev; nejsme právě takoví? Bibli a evangelium často jen uchováváme – jako tradici, možná s úctou, ale nežijeme z toho. Jsme v nebezpečí, že z Bible uděláme zajímavou knihu minulosti, která už do naší současnosti nepromlouvá. Řeknete, že jiní jsou na tom ještě hůř, že např. pravoslavní zakonzervovali poměry v církvi a v bohoslužbách, jaké byly v prvních staletích církve. Jakoby se od té doby v církvi a ve světě nic neudálo. Zachovali nejen staré zvyky a staré zpěvy, ale i představy o Bohu a o člověku. Že to v jejich kostele může být esteticky krásné, ale jako bychom se vrátili o staletí zpět. Nemylme se tím, že to z našeho pohledu je u jiných ještě horší! Každá církev se může míjet se skutečnými starostmi a problémy dnešních lidí. V každé církvi a v každém křesťanovi je toto nebezpečí: že ze živého Božího slova učiníme lidskou tradici, a budeme slavnostně pronášet slova, která světu nic neříkají a na světě nic nezmění.

Evangelium a Bible jsou však živé, jsou tu od toho, aby nenechaly bez odpovědi naše otázky a starosti, aby nás posílily a vyzbrojily pro naše hledání a vnitřní spory. Evangelium má dost síly, aby proniklo náš svět, aby skutečně neslo plody mezi námi. I toto podobenství o hřivnách nám chce dodat odvahu! Jeden každý z nás má dostatek Božích darů! Proto se nepoddávejme, když nám něco stojí v cestě, když se potýkáme s nepřízní osudu, s neúspěšností dobra na zemi i s pomíjivostí všeho na zemi. Toho všeho se nemusíme obávat; k překonání toho všeho nemusíme hledat sílu v sobě! Smíme plně doufat, že evangelium nás povede i v budoucích životních situacích, v nové době – i v těžkých chvílích, v okamžicích, kdy si nevíme rady. Evangelium – zvěst o Bohu a o jeho lásce – je dost silná, aby se prosadila, aby byla slyšet, aby si získala nejen naše srdce, aby proměnila svět. Bůh ovšem chce, aby se jeho zvěst prosadila skrze lidi – skrze nás věřící. Proto nás obdarovává a proto nám svěřuje poslání být svědky Boží lásky, radosti i pokoje. Kéž se na to dokážeme skutečně spolehnout! V tom nám pomáhej všemohoucí Bůh.

Amen.